Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na ten den, kdy jsem překonal sám sebe, si velmi živě pamatuji ještě dnes. V té době mi bylo 11 let, byl letní slunečný den a nacházel jsem se právě na dětském táboře v Zubří. V ten den se konal závod v běhu lesem, o kterém jsem se dozvěděl až po obědě.

"Vstávejte, no tak, nemáme na to celý den," ozve se najednou vedoucí našeho oddílu. Otevřu oči a vidím, že v místnosti, ve které jsem, jsou postele nad sebou. Je jich asi 5, takže dohromady 10 lůžek a všechny jsou obsazené mými novými kamarády. Uprostřed místnosti stojí vedoucí našeho oddílu a pokouší se nás probudit.
Vyhrabu se z postele a převleču se jako i ostatní kluci z oddílu a vyjdeme ven před chatku. Tam se postavíme do dvou řad po pěti a když se rozhlédnu, spatřím, že nejsme jediní, koho probudili na ranní rozcvičku. Všude kolem jsou vedoucí se svými oddíly a cvičí, i my nejsme výjimkou. Cvičíme asi tak 10 minut, pak jdeme všichni na snídani. Moc se mi nechce a tak jdu pomaleji než ostatní. "Petře, pojď nebo si nebudeme mít kam sednout," volá na mne Jakub. Doběhnu tedy Jakuba a připojím se k němu.

Po snídani se jdeme koupat k rybníku a když se vrátíme, letíme rovnou na oběd. Tam se dozvíme, že odpoledne se poběží běh lesem. Všichni jsou nadšeni, jen já ne, protože vím, že v běhu jsem nikdy nebyl moc dobrý. Sedím na židli a už teď přemýšlím, jak se z toho dostat ven. Najednou se zvedne hlavní vedoucí: "Běh se poběží tak, že poběžíte po jednom z každého oddílu a ten až doběhne, předá štafetu dalšímu ze svého oddílu. Oddíl, co bude mít v cíli všechny soutěžící, vyhrává. Abychom to udělali zajímavější, tak oddíl, který vyhraje, bude po zbytek dne vedoucími a všichni se k nim tak budou muset chovat." Jídelnou se ozve ohromná salva smíchu, pískání a tleskání. Cestou z jídelny se snažím přijít na to, jak se z toho dostat ven, abych neběžel ten závod a tak to řeknu i Jakubovi. Ten se jen usměje: "Nic si z toho nedělej, prostě se pokusíš běžet, jak nejlíp umíš, no a ono to nějak dopadne..." S Jakubem si jdeme prohlédnout trať, co se má za necelé 2 hodiny běžet. Když dojdeme opět ke startu, tak si všimneme, že je tam napsáno, že trať má něco přes 2 km. "Ach jo," pomyslím si, "to jsem vždy běhal ve škole jako nejhorší." Vůbec se mi do té soutěže nechce, ale nakonec přece jen stojím u startu. S ostatními kluky z oddílu se domlouváme na tom, v jakém pořadí poběžíme. Nakonec se rozhodne, že poběžím až jako poslední.

První vybíhá Mirek "3-2-1-start!" ozve se z úst hlavního vedoucího. Pak už to jde velmi rychle. Kluci se střídají a to čekání na startu je nesnesitelné. Mám z toho hrůzu. Začínám litovat, že jsem souhlasil, že poběžím.
A už je to tady! Dobíhá Jenda, je čtvrtý v pořadí, předává mi štafetu a já, i když nerad, se rozbíhám. Je to snazší, než jsem si myslel. Pomalu začínám zrychlovat a doháním ty přede mnou. Už jsem třetí, tak ještě zrychlím. Dobíhám druhého a říkám si v duchu: "Musíš, ty to musíš dokázat!" Sice mě to stojí poslední zbytky sil, ale přeci jen ho předběhnu a vidím i prvního běžce, ale je moc daleko a stále se vzdaluje. Běžím, jak nejrychleji dokážu a dobíhám do cíle jako druhý v pořadí. V cíli se sesypu na zem a lapám po dechu. Po chvíli se dozvím od Jakuba, že každému stopovali čas.

"Petře, ty jsi zaběhl třetí nejlepší čas," říká Jakub. Nechce se mi tomu ani věřit. Ten čas, co mi Jakub řekl, je přinejmenším o polovinu menší, než co jsem vždy zaběhl ve škole. Je to neuvěřitelné, ale prostě jsem to dokázal. Vždy jsem snil, že se v běhu vyrovnám ostatním. A já jsem se jim nejen vyrovnal, jsem teď v této disciplíně lepší než mnozí z nich. Nebudu lhát, když říkám, že jsem překonal sám sebe, protože tomu tak je. Kluci jsou také nadšení, zaběhl jsem třetí nejlepší čas a zaplňuje mě takový ten nepopsatelný pocit. A s ním se také vydávám v doprovodu Jakuba, Mirka, Emila a dalších na večeři.

V jídelně vidíme kluky z oddílu, který vyhrál. Jsou ve skvělé náladě. Hned po večeři se promění v naše vedoucí. To budou zážitky z tábora!