Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Onoho dne, kdy venku foukal chladný, ale přesto příjemný vítr v záplavu barev podzimní krajiny, jsem rozmýšlel, co mě přinutilo k tak pro mě neskutečné bojovnosti a sebepřekonání?
Ale než dospěji k závěru, musím vám tuto událost vylíčit pěkně od začátku...
V sobotu odpoledne jsem měl spoustu volného času, který jsem nashromáždil vykonáním všech povinností, přidělených staršími členy naší rodiny, nejčastěji dědečkem, největším pracantem, co jsem kdy poznal.

V těchto chvílích jsem byl velmi znuděný a nenapadala mě žádná myšlenka na odreagování. I věčné vysedávání u počítače mě neuspokojovalo a čím dál tím víc jsem neměl na nic chuť, ale z ničeho nic mě napadla myšlenka běhání, což je pro mě velký koníček i droga zároveň. Vzápětí nastala kupa negativních myšlenek, které mě měly od tohoto úmyslu odradit, bohužel pro mě jsem se nechal strhnout prvně nabitým dojmem a odhodlán jsem vyšel vstříc dosud nevídaného zápasu mezi mým tělem a myslí. Začalo to nevinně. Jakožto zkušený sportovec jsem si důkladně nachystal veškeré věci potřebné na tuto činnost: tričko, tenkou sportovní bundu, černé tepláky bez kapes speciálně pro tréninky značky PUMA, oblíbenou běžeckou obuv a samozřejmě MP3 přehrávač s rockovými písničkami pro vyburcování k lepšímu výkonu.
Pomalu jsem se začal protahovat od krčních až po lýtkové svalstvo a povzbuzen tvrdými rockovými písničkami jsem vyběhl vstříc osudu, který jsem si sám určil. Moje trasa vedla středem naší vesničky. Asi 500 metrů od našeho domu jsem se zastavil, abych opět protáhl už rozehřáté svaly, a tak předešel natáhnutí a nebo dokonce natržení svalstva. Konečně jsem byl připraven proběhnout celou 8 kilometrů dlouhou trasu bez zastavení. Ještě jsem zkontroloval vše potřebné pro bezproblémový průběh a vyrazil jsem.

Cesta začínala mírným klesáním, které se po několika metrech změnilo v krásně rovnou silnici připomínající potůček stojaté vody. Můj dech se srovnával s rytmem kmitů noh i rukou a žaludek se mi kýval ze strany na stranu pod tíhou poledního oběda, který jsem nestačil strávit.
Nastalo prudké stoupání k malé cestičce odbočující od hlavní cesty. Svižnými kroky jsem tuhle překážku zdolal a pohlédl na obzor, kde se široké pole očesané kombajny proplétalo s polní cestou. Velká asfaltová cesta se po zabočení zúžila na asi 2 metry širokou cestičku s popraskaným povrchem od neustálého projíždění těžkých pracovních strojů. Cesta se dále prudce svažovala směrem dolů, kopírujíc povrch krajiny a já jsem vydýchával předešlou zátěž. Uvolnil jsem všechny svaly a nechal se gravitační silou pohánět vpřed až pod kopec, kde jsem opět nažhavil motor a po klikatící se rovince upaloval směrem k mostku. A v tomto okamžiku začal můj boj.

Těžknoucí nohy se začaly bouřit a do pravého boku mezi žebry mi začala vystřelovat prudká bolest způsobená špatným nadechováním a vydechováním. Po zhodnocení situace jsem mírně zpomalil a snažil se ji odbourat správnou činností úst a nosu. Za několik minut se bolest umírnila do přijatelné míry a přede mnou byl další nepříjemný kopec. Moje snaha tentokrát směřovala k rychlému vyběhnutí tohoto pahorku a zregenerování spodní části těla protřepáním v běhu na mírně se svažující rovince.
Ta se postupem času změnila v rovinatou část vedoucí kolem místního rybníku, kde se čas od času pořádají rybářské závody, kterých se nikdy neúčastním. Vítr začal sílit a já se blížil k největší zkoušce trati - k mohutnému asi půl kilometru dlouhému kopci s měnícími se sklony, který vedl k hlavní silnici směrem na Nikolčice.
Avšak těsně před ním nastalo něco nečekaného, bolest v pravém boku se začala obnovovat a situace měla být bohužel ještě daleko horší. V dalších minutách jsem začal zdolávat na pohled nekonečný kopec a s každým nádechem mi do žeber vytryskovala nepříjemná bolest, kterou jsem již mnohokrát prožil. V polovině této hrůzy nastaly další komplikace, tentokrát šlo o křeče v lýtkovém svalu, projevujíc se z tvrdnutím a velkou bolestí při dopadu podrážky na zem.

Právě na tomto úseku jsem začal proklínat sport jménem běhání a přemýšlel jsem nad otázkou "zastavit, či nezastavit?" Myšlenkové pochody v mé hlavě se stupňovaly s narůstající bolestí, argumentů na položenou otázku "zastavit" bylo čím dál tím víc, ale naštěstí se má největší zkouška blížila ke konci a všechny mé smysly se upínaly na poslední desítky metrů směřující na rovinku a posléze hlavní silnici zabočující na konečnou fázi běhu.
V tomto okamžiku přede mnou byla 3km dlouhá trasa a dva po sobě jdoucí kopce. Čím více jsem se k nim blížil, tím více moje svalstvo vypovídalo činnost a plíce si žádaly víc a víc vzduchu.
V ústech se mi hromadily sliny, které jsem jen ztěží dostával ven a křečovitá bolest nepřestávala ustupovat, právě naopak přidala se k ní další a bohužel pro mě ještě nepříjemnější křeč ve šlapce levé nohy. Situace vypadala opravdu hrozivě, všechna ta bolest už byla téměř neúnosná a bůh ví, co mě drželo na nohou.
Ale vzepřelo se ve mně něco, co se nedá slovy vyjádřit, něco co mi dodávalo sílu běžet dál a přes všechny komplikace se nezastavit, dokud plán mé cesty nebyl završen.
Byla to touha po sebepřekonání, po tom pocitu doběhnout do cíle a užít si štěstí způsobené hormony, které produkuje tělo při fyzické zátěží zvané endorfiny a enkefaliny. Právě ted jsem přestal vnímat všechnu bolest a pomalu se sunul dál a dál.
Posledních 500 metrů mi připadalo jako dalších 8 kilometrů cesty a malinkatý kopeček přede mnou jako Mount Everest na vrcholku. Ale povedlo se to, doběhnul jsem na stejné místo, kde jsem tento běh započal, padl jsem únavou k zemi a několik minut ležel na prochladlém betonovém chodníku, který mi v tu chvíli připadal jako vůbec nejlepší kamarád. Dlouhou dobu jsem marně lapal po dechu a jak se říká plival krev, ale za několik minut jsem se zvedl a protáhnul natažené svalstvo. Po příchodů domů mi mamka napustila do vany teplou vodu a já mezitím bez jakéhokoliv pohybu vylehával na posteli. Ve vaně jsem strávil něco přes hodinu regenerováním celého těla. Tento den se chýlil ke konci a já se bez zábran vrhl do postele a vzápětí usnul.

Pokud bych se však vícekrát vracel k této události, možná by se mi jevila stále jinak, i moje filozofie by byla různá, ale jedno vím jistě.
Nemůžu vůbec říct, že jsem tuto trasu doběhnul z posledních sil, protože jsem v sobě už žádnou neměl, byla to pouze má vůle a ta je u člověka jedním z nejsilnějších pudů, který nás neustále žene dopředu v jakékoliv stránce života a člověk bez vůle je jako člověk bez srdce.