Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jmenuji se Marie Krásenská a je mi 22 let. Narodila jsem se 12. listopadu 1983 v Libáni. Jsem svobodná. Trvale bydlím v Jičíně v ulici Marie Nové 541. Zatím jsem úspěšně dokončila 1. ročník na gymnáziu. Mezi mé záliby patří sport (hlavně volejbal), přátelé a kreslení. Jsem veselá a společenská.
1. ledna nynějšího roku jsem se více sblížila s jedním klukem. Možná byl mým vysněným novoročním přáním. Poprvé jsme se setkali 1. května předešlého roku. Potkali jsme se v měsíci lásky. Seděli jsme spolu u jezera a pozorovali vodní hladinu, na které tančily zářivé odrazy od měsíce. V tu chvíli mi hlavou začala probleskovat slova: "Byl pozdní večer, první máj, večerní máj byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech, kvetoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech." Vzpomněla jsem si na Máchův Máj. Za svůj krátký život dokázal Mácha hodně věcí. Vždy jsem si ho představovala jako slušného a velmi chytrého muže, kterým bezpochyby byl. Ale také byl člověkem druhé tváře. Člověkem, který rád trýznil svou partnerku a využíval její slepé lásky, a to se mi opravdu protiví. To ale Karel - můj nynější přítel - nedokázal pochopit. Možná už proto, že byl jako on, jako Karel Hynek Mácha. Na jednu stranu byl velmi romantický a chápavý, ale na druhou stranu byl jako kruté zvíře. Svou druhou tvář mi ukázal samozřejmě až po delší době známosti...
Je 28. dubna 2005. I přes naše rozdílné názory jsme stále spolu. Poměrně často se hádáme, ale myslím si, že každá výměna názorů je pro něco dobrá. Po naší dnešní hádce se sebral a odešel...neznámo kam. Konečně jsem měla chvilku pro sebe a myslela jsem si, že si ji zpříjemním něčím pozitivním. Ale spletla jsem se. Přišel nám dopis. Bílá obálka, černě natištěný text. Už to samo o sobě mě vyděsilo. Nejvíce jsem se ale bála stříbrné růže v levém rohu...mé obavy se vyplnily. Bylo to parte. "S LÍTOSTÍ V SRDCI VÁM OZNAMUJEME, ŽE NAŠE DRAHÁ DCERA, SESTRA, MATKA, MANŽELKA A BABIČKA NÁS NAVŽDY OPUSTILA 16. DUBNA 2005 NA NÁSLEDKY DLOUHODOBÉ NEMOCE..." četla jsem dopis nahlas a po tvářích se mi rozkutálely slzy. Ta milá, hodná paní, která mě vždy s úsměvem zdravila, když mě potkala. Kolikrát mi pomohla z nouze, ale vždy za Karlovými zády. On svou matku neměl rád. Možná proto, že oproti němu byla tak hodná a čistá, a on to nemohl vystát. Schoulila jsem se do klubíčka a s láskou vzpomínala na Karlovu matku.
Karel přišel až k večeru. Byl veselý a v ruce držel vstupenku z hradu Bezděz. Začal se chovat, jako by se nic nedělo, jako bychom se nikdy nepohádali. Poté uviděl parte. Vzal jej do ruky a začal číst. Krev se mu hrnula do hlavy a poté se začal hlasitě smát. Nevěřícně jsem se na něj dívala. Jeho smích začal být trhaný a postupně se změnil v hysterický pláč. Na tohle jsem se už nevydržela dívat. Opět ten souboj jeho dvou tváří a vlastně i dvou cizích lidí...
Vyběhla jsem z domu. Byla jsem strašně roztěkaná a pomalu, ale jistě jsem přestávala věřit v Karlovu dobrou povahu. Prošla jsem snad celé město a proud mých myšlenek se neustálil, dokud jsem nedošla před divadlo a nezahlédla oznámení: OZNAMUJEME, ŽE 28.4.2005 OD 20:00 HODIN V MĚSTSKÉM DIVADLE PROBĚHNE PÁSMO ERBENOVÝCH BALAD V PODÁNÍ NAŠEHO MĚSTSKÉHO DIVADELNÍHO SOUBORU... Na nic jsem nečekala a běžela si do divadla koupit vstupenku. Představení bylo nádherné. Chvílemi jsem brečela nad osudem hrdinů a chvílemi jsem byla plna štěstí. Nejvíce se mi líbila poměrně málo známá báseň Lilie. Byla tak čistá, krásná a dojemná. Erben již dříve patřil mezi mé oblíbené autory, ale dneškem zvítězil nade všemi ostatními. Jeho básně mi otevřely oči, ukázaly mi, že se mohou stát i horší věci. Se srovnanými myšlenkami jsem se vracela domů. Těšila jsem se tam, dokonce i na Karla...
Z mých myšlenek mě vytrhla až zpráva, kterou křičeli všichni lidé kolem. Špatně jsem jim rozuměla, tak jsem si zastavila jednu starší paní, abych zjistila, co se stalo. "Neštěstí, neštěstí, milé dítě, se stalo! Ten dům na konci ulice, ten bílý s velkou zahradou, ten uhořel. Ten mladík, co tam bydlel...chtěl pomoci s hašením...nakonec ho pohltily plameny..." žena domluvila a já myslela, že se mi zhroutí svět před očima. Došla jsem před trosky našeho domu.
"Tak i smrt si vybral stejně jako u Máchy..."