Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už jako malé dítě jsem vykazovala jisté výkyvy v chování, prožívání a jednání. Nicméně to nevzbuzovalo ničí pozornost. Koneckonců děti se chovají různě a mnohdy dospělí nerozumí jejich světu. Obdivuhodný byl ovšem můj umělecký talent. Uměla jsem zpívat dřív, než jsem uměla pořádně mluvit a už od šesti let jsem znala svět na jevišti. Nebála jsem se pěveckých soutěží, tanečních vystoupení ani klavírních předehrávek. Od reálného světa, ve kterém jsem se ztrácela, jsem často utíkala do světa hudby a fantazie. Rozvíjela jsem své schopnosti a od 14 let jsem začala sama tvořit písně a klavírní skladby. Ve světě hudby jsem se cítila jako královna, ale v realitě jsem byla jako dítě v bílé košilce, s rozcuchanými vlasy, umazanými tvářemi, bosýma nohama, uvězněné v temné a chladné místnosti bez oken...

Domácí prostředí bylo pro mě stresující. Samé hádky, neshody... Do 14 let jsem to přecházela, i když mě to moc trápilo. Ale jeden osudný večer se roztočil kolotoč ZLA, ve kterém se točím dodnes a nedokážu z něj vystoupit a sílu každým dnem ztrácím víc a víc. Co se stalo v ten večer? Byla jsem rozrušená z rodinné hádky, zavřela jsem se do pokoje a zasedla za stůl s rozsvícenou lampou. Nemohla jsem se nadechnout a svírala mě úzkost. Potřebovala jsem nějaké vysvobození... Přiložila jsem hřbet dlaně k rozžhavené žárovce a přitiskla jsem ho co nejvíc. Cítila jsem krásnou vysvobozující bolest. Od toho večera se bolest stala mojí závislostí. Zpočátku jsem se tak "uklidňovala" jen zřídka. Jednou za měsíc... Ale za nějakou dobu jsem tak začala řešit všechno! Veškeré problémy, neshody, malé negativní emoce, strach, prázdnotu, smutek, vztek... Zraňovala jsem se při každé příležitosti a několikrát denně. Můj svět se najednou začal točit jen kolem žiletky, řezanců, skrývání, jizev...
(V období, kdy jsem přecházela z 9. třídy na gymnázium, jsem setrvávala ve vztahu s mužem, který mě fyzicky, psychicky a sexuálně týral. Vztah trval půl roku a na mé psychice se hodně podepsal, ale detaily nechci rozebírat...)

Po základní škole jsem nastoupila na gymnázium, kde se moje stavy ještě víc prohlubovaly. Začátek prváku jsem se každé ráno ve 4 hodiny budila s bolestmi břicha a strachem. Procházela jsem samými změnami a já změny snáším velmi těžce. Noví lidé a prostředí ve mně vzbuzovali hrůzu. Ale bojovala jsem statečně. Od poloviny prváku mi však došly síly. Učení bylo náročné a obsáhlé a každý učitel bazíroval na detailech. Začala jsem být unavená. Každý večer jsem doma brečela, že mě bolí celé tělo, škrábe mě v krku a tyhle bolesti doprovázela zvýšená teplota. Ve škole jsem usínala v hodinách, v noci jsem zase nemohla usnout. Nedokázala jsem se soustředit vůbec na nic, proto se hodně zhoršil můj prospěch. Dost mě ničilo, když jsem slýchávala, že se jen flákám a že tímto stylem budu opakovat ročník. Vracely se mi neustále pocity vnitřní hluboké prázdnoty.
V červnu byly prázdniny za dveřmi a všichni se těšili. Jenom já ne, protože jsem propadala z fyziky. Venku svítilo sluníčko a všichni chodili v tričkách s krátkým rukávem nebo v tílkách, jenom já zakrývala dlouhými rukávy pořezané ruce od zápěstí k ramenům. Všechno jsem viděla černě a už jsem se nedokázala z ničeho radovat.
Jednou v hodině bylo ve třídě otevřené okno a najednou se mě chytla nutkavá myšlenka, která mi našeptávala: "Rozběhni se a SKOČ!" Život pro mě ztratil smysl, proto jsem se rozhodla ho ukončit.
Jeden večer jsem odešla s batohem z domova s tím, že jdu přespat ke kamarádce. Ve skutečnosti jsem si zabalila krabičku léků na bolest, víno a papír s tužkou. Šla jsem kousek od domova ke kolejím. Cestou jsem polykala jednu tabletu za druhou a zapíjela je vínem. Napsala jsem dopis na rozloučenou a lehla si na koleje. Brečela jsem a promítala si úseky svého života... Nemohla jsem se zabít. Byla by to ta nejhorší chyba v mém životě, kterou bych už nemohla napravit. Rozhodla jsem se bojovat!

Po prázdninách jsem nastoupila do druhého ročníku gymnázia. Byla jsem plná energie, kterou jsem načerpala během léta. Ta mi ale vydržela jen první měsíc. Od října se vrátily mé únavové stavy, jež se prohloubily ještě víc. Ve škole jsem opakovaně kolabovala. V listopadu jsem se začala zabývat svojí postavou a přestala jsem jíst, neboť jsem měla pocit, že nutně musím zhubnout. Když mě přepadl vlčí hlad, tajně jsem doslova žrala obrovské množství jídla a sladkostí. Jakmile jsem uspokojila svoje břicho, nenáviděla jsem se z celého srdce a ze strachu, že přiberu třeba jen deko, jsem utíkala někam, kde jsem vše vyzvracela. Někdy to dalo velikou námahu, ale byla jsem schopná si opakovaně strkat prsty do krku, dokud jsem nebyla přesvědčená, že vše, co jsem spořádala, už není v mém žaludku. Klidně jsem tomuto "rituálu" věnovala i třicet minut. Pak jsem byla sice vyčerpaná a ubrečená a pálila mě žáha, ale pocítila jsem spokojenost a úlevu. Z padesátikilové váhy jsem se dostala na 42 kilogramů. Nejedla jsem a hodně jsem cvičila. Tím se moje únava a kolapsy prohloubily. V prosinci mě ze školy odvážela rychlá záchranná služba. Zkolabovala jsem a tentokrát mě už nemohli probrat. V nemocnici jsem prošla kompletním vyšetřením, včetně toho psychologického. Nasadili mi antidepresiva a doporučili pravidelné kontroly u dětského psychiatra. Má léčba netrvala ale dlouho. V lednu jsem se cítila už o něco lépe. Léky jsem vysadila, neboť jsem byla přesvědčená, že oni stejně mé problémy neřeší. Což byla částečně pravda...

Ve třetím ročníku na gymnáziu jsem propadla do větší a větší deprese. Přestala jsem komunikovat s okolím, zanedbávala jsem se ve vnějším vzhledu, nezabývala jsem se školou ani svými koníčky a upadala do svého depresivního světa. V únoru mi paní učitelka na klavír, která už dlouho pozorovala, že nejsem v pořádku, nabídla číslo na jednu paní psychiatričku z psychiatrické nemocnice. Pár dní jsem se odhodlávala k tomu jí zavolat a objednat se, ale můj stav už byl opravdu nesnesitelný, tak jsem to viděla jako poslední záchranu. Objednala jsem se a dorazila za ní. Povídala si se mnou, ale mně odpovídat moc nešlo. Chtěla vidět i mé pořezané a popálené ruce. Když jsem odhrnovala rukáv, cítila jsem se poníženě. Ještě nikomu jsem svá zranění neukazovala. Mnohdy se mi sice stalo, že se mi nedopatřením trochu odhrnul rukáv, ale doufala jsem, že nikdo nic nezpozoroval. Po rozhovoru mi navrhla, že mi předepíše nějaká antidepresiva a že ať přijdu za týden. Kdyby se mi přitížilo, byl by možný nástup na hospitalizaci na otevřené oddělení, kde pracuje. Při odchodu jsem se složila ve dveřích, začala brečet a hrnula ze sebe, že už další týden "přežívání" nevydržím. Domluvily jsme se tedy, že nastoupím do nemocnice hned další den...

Můj pobyt v psychiatrické nemocnici (bylo mi 17 let) trval sedm týdnů. Zameškala jsem spoustu hodin a učiva, proto jsem z několika předmětů musela dělat komisionální zkoušky. Většina lidí mi doporučovala opakování ročníku, ale představa, že půjdu mezi jiné spolužáky a celý rok budu muset přetrpět znovu, ve mně vzbuzovala obrovský strach! Proto jsem zatnula zuby, a i přestože mi moc lidí nevěřilo, že to zvládnu, jsem se do komisionářek hrnula s pozitivní myslí. Zvládla jsem to a postoupila do čtvrtého ročníku!

Po hospitalizaci na psychiatrii jsem docházela na pravidelné kontroly k psychiatrovi, brala jsem léky a chodila na psychoterapeutická sezení k psychologovi. Věřila jsem, že se můj život konečně vydá správným směrem a konečně začnu být šťastná. Ve čtvrťáku nám odpadlo několik předmětů a místo toho jsme měli volitelné semináře, které nás měly připravit na maturitu. Zpracovávali jsme i seminární práci. Já jsem pracovala na seminární práci do psychologie a zvolila si téma Sebepoškozování. Půjčila jsem si nějaké knihy a vytvořila dotazník, jenž jsem pak dávala vyplňovat studentům z několika škol. Téma seminárky mi bylo hodně blízké a díky informacím z knih jsem i spoustu souvislostí pochopila.

V lednu se můj psychický stav bez příčiny dost zhoršil a v únoru jsem nastupovala opět do psychiatrické nemocnice. Při příjmu jsem apelovala na dvoutýdenním pobytu, protože jsem si nemohla dovolit zameškat hodiny a učivo. Jenomže můj stav se nečekaně zhoršil ještě víc a já se dostala do hluboké deprese. Můj pobyt se protáhl nakonec na sedm týdnů. Do maturity bych si nestihla uzavřít známky, proto jsem dostala odklad maturity na podzim s tím, že čtvrtý ročník si uzavřu do června. V dubnu se u mě objevily podivné stavy. Začala jsem být paranoidní, slyšela jsem hlasy, byla jsem posedlá démony a chovala se divně. Měla jsem strach... Strach, že jsem někým sledována, že jídlo v obchodech je otrávené, že mi lidé vidí do hlavy... V květnu mě vezla sanitka v akutním psychotickém stavu na uzavřené příjmové oddělení do psychiatrické nemocnice. V sanitě jsem byla nepříčetná a byla jsem drzá na záchranáře, který mi s úsměvem a s klidem pokládal různé otázky. Na oddělení jsem začala vyvádět a křičet. Sestry mi prohledali kabelku, peněženku a kapsy u oblečení. Musela jsem odevzdat dvě mikiny, protože měly provázek, a to už mě vytočilo úplně. Řvala jsem tam na ně, co si to dovolují, že na to nemají právo, že jsem úplně v pořádku a oni mě chtějí zavřít do místnosti pod zámek a s mřížemi v oknech... Vyhrožovali mi, že jestli nepřestanu vyvádět, přiváží mě k posteli. Píchli mi zklidňující injekci, dali mi mobil a poslali mě na chodbu. Byla jsem jen v tílku a kalhotách. Volala jsem mamce, co se děje, kde jsem a ať mi přivezou nějaké věci. Na uzavřeném oddělení to bylo peklo! Byla jsem tam doslova zavřená přes týden. S člověkem tam zacházejí jako se shnilou bramborou. Nezajímají se o nikoho a myslí si, že oni jsou králové a ostatní jen hadry na podlahu. Myslela jsem, že se z toho uvěznění úplně zblázním. Po týdnu mě přeložili na otevřené oddělení. Bylo to částečné vysvobození. Hospitalizace trvala dva měsíce, takže když mě propouštěli, byl konec června. Kvůli hospitalizaci se mi opět odložila maturita na květen dalšího roku a čtvrtý ročník jsem si měla uzavřít do konce září.

Už mi opravdu docházely poslední síly. Všechno mě jen vycucávalo a nic mi energii nevracelo. K dokončení čtvrtého ročníku mi zbývaly dvě písemky z matematiky. Ani jedna se mi nepodařila. To mě dorazilo. Jeden večer jsem se opila v naivním domnění, že to můj problém vyřeší. Měla jsem nárok na reparát. Ten jsem sice zvládla, ale zásluha to byla především ze strany učitelů a školy. Měla jsem za sebou čtyři dlouhé a náročné roky na gymnáziu, ale jako vítěz jsem se necítila. Už jsem se nepoznávala. Kam se poděla ta veselá Lucka plná síly a energie? Gympl, rodinné vztahy a někteří lidé mi vzali moji duši. Vzali mi ji a já byla naplněna jen tíhou, prázdnotou, smutkem, nenávistí...

K úplnému střednímu vzdělání mi chyběla už "jen" maturita. Na přípravu jsem měla dostatek času, takže jsem se uklidňovala, že to v pohodě zvládnu. V listopadu jsem navštívila sdružení pro duševně nemocné. Rozhodla jsem se, že tam budu chodit na skupinová sezení. V tomto období mi nebylo příliš dobře a vyrovnávala jsem se s diagnózou paranoidní schizofrenie, kterou mi určila má lékařka. Ale pravdou je, že mnohem hůř se s tím vyrovnávalo mé okolí. V prosinci mi bylo hrozně, přes svátky se to trochu zlepšilo a od ledna jsem se začala systematicky učit na maturitu. Ze začátku se zdálo, že to jde snadno, ale v polovině ledna jsem začala být hodně unavená a nesoustředěná. Spala jsem do dvanácti, trochu jsem se naobědvala a ve dvě hodiny jsem zase zalehla a spala až do večera. Večer jsem doháněla učení, ale nezvládala jsem urovnat myšlenky v hlavě a soustředit se na danou věc. Začala jsem mít strach, který prohluboval mé depresivní stavy a beznaděj.

Když se můj stav nelepšil, dostala jsem doporučení na hospitalizaci, tentokrát ale ne v Jihlavě, nýbrž v Havlíčkově Brodě (z důvodu, že má lékařka usoudila, že v Jihlavě mě špatně léčí). Nastupovala jsem tam 11. února. Měla jsem veliký strach. Pobyt byl velmi divoký. Lékaři vystřídali mnoho léků, než našli ty "správné". Řešili jsme maturitu a co vůbec budu dělat dál. A já jsem z toho všeho byla tak vyřízená, že jsem se jeden večer na pokoji popálila zapalovačem na zápěstí. Způsobila jsem si popáleninu třetího stupně, která se hojila skoro tři měsíce. Díky správnému ošetřování nemám dnes ani moc velkou jizvu.
Hospitalizace tentokrát trvala čtyři měsíce a diagnózu paranoidní schizofrenie mi vyvrátili (konečnou diagnózu prozradím na konci mého psaní).

Za tři dny po propuštění jsem měla kontrolu u své psychiatričky. Její jednání mě dost překvapilo a nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet. Měla nejspíš svoji hlavu a nerespektovala stanovenou diagnózu, která se shodovala s diagnózou určenou tenkrát v Jihlavě. Některé druhy léků mi úplně vysadila, některé snížila a nasadila mi opět lék na schizofrenii, který jsem brala před hospitalizací a který na mě neměl žádné pozitivní účinky. Jen jsem po něm přibrala na váze téměř dvacet kilo. Prosila jsem o vysvětlení dané diagnózy, ale k té mi neřekla vůbec nic. Jen to, že to zcela nechápe. Tak jsem odešla se zmatkem v hlavě, který vyústil až ve vztek. Rozhodla jsem se, že změním lékařku a hned další den jsem telefonovala psychiatričce v Havlíčkově Brodě. Jediný háček byl, že měla volný termín až za měsíc. Doufala jsem, že to měsíc zvládnu se současnou medikací. Doufala jsem však marně. Po týdnu mi začalo být špatně zprvu fyzicky a poté i psychicky. Každým dnem jsem se hroutila víc a víc. Přes den mě přepadal bezdůvodný pláč a v noci jsem nemohla vůbec spát. Večer se přidaly disociační záchvaty a jednou jsem si dokonce pořezala celé břicho.

Nastal konečně den návštěvy u mé nové psychiatričky. Usmívala se na mě a byla moc příjemná a já jsem ze sebe soukala, co mě trápí. Rozbrečela jsem se tam a sdělila jí, že už dál nedokážu "přežívat". Nakonec jsme se domluvily na krátké hospitalizaci na stejném oddělení v Havlíčkově Brodě. Pobyt měl trvat tři týdny, ale nakonec se vyskytly komplikace a pobyt se protáhl na dva měsíce. Odcházela jsem relativně stabilizovaná, ale s kupou léků.

Ale co dál? Co můj život? Co budu dělat? Nemám maturitu, nemám peníze, nemám práci... Mám jen svoji nemoc. Podala jsem žádost o invalidní důchod. Vyřizování trvalo něco přes tři měsíce. Nicméně v září jsem šla k posudkové komisi, a ta mi přiznala invalidní důchod třetího stupně, tedy plný. V závěru jsem měla napsané, že jsem během tří let byla pětkrát hospitalizovaná vždy z důvodu těžké dekompenzace hraniční osobnosti až psychotické hloubky. Moje pracovní schopnost se tímto snížila o 70 %. Přátelé mi "gratulovali", ale já se jako nějaký vítěz vůbec necítila. Naopak... Cítila jsem se jako troska!

Doufala jsem, že se vše obrátí k lepšímu. Ale jsem naivní. Nálada se mi střídá dvacetkrát denně, rozhodí mě maličkosti, jsem vzteklá, mám disociační záchvaty, sebepoškozuji se, opíjím se a ve svém životě se plácám a topím.
Mnohdy mě popadne bezpříčinný záchvat a já nad sebou ztrácím moc. Sáhnu po žiletce nebo si napíchnu kanylou žílu a nechám volně stékat krev. Už několikrát se mi stalo, že byla vedle mě louže krve a já se na ni jen dívala a vůbec mi nedocházelo, že bych mohla vykrvácet. Pak už jen upadám do mdlob a jen tak tak ještě stihnu jehlu vyndat. Následně popadám krabičky léků a vyloupávám si jednu tabletu za druhou. Mám pěknou pestrou hromádku a polykám jeden prášek za druhým. Rychle a bez uvažování. Bez pomyšlení na následky. Nepřipouštím si, že by mi to mohlo ublížit. Poslouchám jen hlas v mojí hlavě a soustředím se na myšlenku, že se musím předávkovat.

Bojím se být sama. Sama se sebou. Vždyť často ani nevím, co dělám. Stává se mi, že se vydám někam na cestu a pak už jen koukám, kde jsem se to ocitla a jak jsem se tam vůbec dostala. Nepamatuji si nic a kolikrát ani nevím, kdo jsem.
A pak ještě ta další věc. Ta věc s mými osobnostmi v hlavě. Já jsem Lucka a vlastním své tělo. A v hlavě mám ještě další dvě osobnosti. Jsou to holky Julie a Karina. Povídám si s nimi a ony si povídají mezi sebou. Slyším je v hlavě. Každá má svoji minulost, svůj hlas, svoji podobu, svoje vlastnosti a dovednosti. Těžko se to popisuje. Ale odborníci to nazývají jako rozštěpení osobnosti. Mám to tak a mít to tak budu. Nezbývá mi, než se s holkami dohodnout tak, abychom společně mohly nějak fungovat. Karina má tendenci si často půjčovat mé tělo a dělat pak pěkné průšvihy. Často mě svým přemlouváním navádí ke špatnostem, ale někdy je s ní i řeč rozumná...