Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mělo to být klasické nedělní dopoledne. Šla jsem vytáhnout maso z mrazáku, ale už z dálky něco nehrálo.
"Co to sakra," řekla jsem si. Pod mrazákem byla obrovská louže a po jeho otevření jsem si myslela, že padnu. Veškeré mé zásoby byly v trapu.
"Co budeme jíst?" ptala se dcerka, které to přes zápach zkaženého masa bylo vše jasné.
"No co," rychle jsem zavřela víko, "vyrazíme na houby!"

Košík vystlat novinami, nabrousit nožík a postříkat se repelentem. Sláva, mohlo se vyrazit. Prošly jsme roklí, loukou a konečně byly v lese.
"Sbírej jen ty, co mají pod kloboukem rourky," poučovala jsem dceru, "a drž se u mě!"
"No jo pořád," odsekla mi má osmiletá Šarlotka.
A tak jsem se skloněnou hlavou vydala hloub a hloub do lesa.

Chodily jsme do těchto míst často, ale tentokrát to bylo jiné. Mé myšlenky se stále vracely ke katastrofě, která se stala doma.
"Jak se to mohlo stát? Jak dlouho už je maso zkažené? Kde vezmeme na nový mrazák?"
Těch otázek na mě bylo moc. A tak, zatímco se mi košík plnil, nedávala jsem pozor, kam jdeme.
"Šarlotko, poznáváš to tady?" ptala jsem se plna naděje.
"Ne mami," zněla odpověď.

A vtom jsem uslyšela hlasité chro chro chro.
"Ale ne! To nám ještě scházelo!" pomyslela jsem si. "Drž se u mě a buď potichu!" poručila jsem dceři.
"Mami, oni mají i miminka!"
A měla pravdu, bachyně s mláďaty! Věděla jsem, že dokážou být dost agresivní, když brání své mladé. Chvíli jsme je pozorovaly a pak se dcera zeptala: "Můžu si je pohladit?"
"No ty ses snad úplně zbláznila!" vyjekla jsem na ni.
A pak se prasečí rodinka dala do pohybu. Šli pomalu a směrem k nám! Ani jsem nedýchala, ale už byli na dosah. Dcera začala natahovat ruku, cukla jsem s ní.
"Opovaž se!"

Prásk! ozvalo se. Selata se dala na úprk a bachyně nám zůstala ležet pod nohama.
"Chudák," špitla Šarlota. A mně se zatmělo před očima.
"Jste v pořádku?" ozvalo se.
"Jo, moc vám děkuju. Asi jste nás zachránil."
"No to bych řek'!" odpověděl mladík s puškou na rameni a velkým kloboukem na hlavě. Byla jsem v šoku, celá jsem se klepala a nevěděla, co říct.
"Víte, nám se rozbil mrazák, všechno se zkazilo a tak...no to je jedno," mávla jsem rukou, "ještě jednou vám moc děkuju!"
"Rádo se stalo, hlavně jestli jste v pořádku. Dojdu pro auťák a hodím vás do vsi."
"To budete hodný, stejně jsme se ztratily."
"Co jste to říkala o tom mrazáku?" ptal se myslivec, zatímco nakládal svůj úlovek na korbu svého auta.
"No, rozbil se a všechno se zkazilo."
"Tak tady máte náhradu," skočil mi do řeči hajný a ukazoval na střelenou bachyni.
"Ne, to nemůžu přijmout!"
"No to musíte přijmout! Víte, já už to nemám kam dávat," odpověděl mi.
Po krátkém dohadování jsem souhlasila.
"Dobře, vezmu si to, ale jen pokud přijdete na oběd. Bude kančí svíčková!"
Oba jsme se dali do smíchu.

Doma jsem vše vyprávěla manželovi. O tom, jak se nám rozbil mrazák, jak jsme se s dcerou ztratily i o kančí rodince. On jen seděl a pozorně poslouchal, pak prohlásil: "Ty choď na houby s valníkem!"
Narážel při tom na situaci, že jdu na houby a přijdu s kancem. A tato věta se u nás každoročně při houbařské sezoně opakuje.