Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nemám ráda léto. Opravdu, nemám ráda léto. A to ne proto, že každým rokem jsou víc a víc neúnosná vedra. Ani proto, že dny jsou dlouhé a náročné. Ani proto, že za jeden takový den propotíte čtyři trika. Nesnáším léto kvůli hmyzu... Vlastně většina hmyzu je v pohodě, třeba motýlci, na ty se opravdu moc hezky kouká. Já nesnáším hmyz řádu dvoukřídlí, čeledi komárovití. Ale ještě přesněji, nesnáším komára pisklavého. Tento malý, nevinně vypadající hmyz, totiž není tak nevinný, jak se na první pohled zdá. A v tom jsem se utvrdila jedné letní noci...

Rychlá studená sprcha, vyčištění zubů a šup do postele číst si knížku. Musím říct, že minulé léto na začátku srpna jsem četla opravdu zajímavou knihu. Nenechte se ale zmást jejím názvem, Falešný polibek, je to poměrně hororová a napínavá kniha. Ležela jsem v noční košili na posteli a snažila se co nejméně dotýkat teplých polštářů a peřiny, protože byla tak teplá noc, že jsem se cítila jak Jan Hus na hranici. Nejradši bych šla spát na balkón, jenomže našimi dlouholetými společnicemi jsou kuny a ehm...nechci, aby mi kuny v noci šlapaly po hlavě. Proto jsem přerušila čtení - a pozor, teď je to důležité -, vylezla na stůl a otevřela střešní okno. Opět jsem ulehla a ještě chvíli si četla, ale jak se mi začaly klížit oči, pohodlně jsem se uvelebila do postele a zhasla lampičku. S úsměvem na rtech jsem zavřela oči a usínala.

Vlastně jsem skoro spala, když vtom...co to? Přímo u mého pravého ucha se ozval divný a přímo děsivý zvuk. Teď budu citovat: "Bzzzbzzzbzzzzzzzzbzbzbzzzzzzz."
Okamžitě jsem začala máchat rukama a natáhla se po vypínači.
"Sakra, kde je?" zaklela jsem. Moc dobře jsem totiž věděla, kdo je původcem tohoto příšerného bzučení.
Začínala jsem panikařit, poslepu jsem šátrala po nočním stolku, ale vypínač nikde. Náhle mi došlo, že mám pod polštářem mobil, který může sloužit i jako baterka. Sáhla jsem proto pod polštář, a když můj prst byl tak plus minus dva centimetry od telefonu, strašně jsem vyjekla. "To snad ne!" ten ohavný komár mě štípl!
Natáhla jsem se po vypínači a rozeběhla se k zrcadlu. Okamžitě jsem cítila nepříjemné svědění kousek pod ušním lalůčkem. Ten štípanec byl obrovský! Sáhla jsem pro první pomoc, která ležela hned vedle na mém kosmetickém stolku - gel po bodnutí hmyzem. Vymáčkla jsem si na dlaň přehnané množství průhledné slizké tekutiny a nanesla velkou vrstvu na štípanec a jeho okolí.

Teď přichází na řadu pomsta. Sáhla jsem po prvním triku, co jsem našla ve skříni a prošla s ním v ruce každý kout pokoje. Koukala jsem se pod stůl, pod postel, prohlédla jsem prostor nad skříní, jenomže JEHO jsem nenašla. Hodiny odbíjely půlnoc. A já pořád přecházela po pokoji a číhala na tu drobnou nestvůrku. Po dlouhém hledání jsem to vzdala.
"Asi odletěl," snažila jsem se přesvědčit sama sebe.

Zalehla jsem do postele, až po hlavu se zachumlala do peřiny a v tu ránu jsem usnula. Bohužel mému tělu asi nebylo pod peřinou příjemně, protože se přes noc dokázalo vyhrabat a moje holé nohy vystavit komárovi na obdiv. A komár toho, bohužel pro mě, využil. Ráno jsem se probudila s 28 štípanci na dolních, k tomu se 13 štípanci na horních končetinách. Když k tomu přičteme štípanec pod pravým uchem, je to dohromady 42 štípanců po celém mém těle. A tady máte důvod, proč FAKT nemám ráda komáry!

Ještě jsem nenašla smysl jejich existence, a pokud je jejich jedinou zálibou a zábavou sání krve, aniž by něco produkovali, mohla bych je přirovnat k Evženu Oněginovi. Evžen Oněgin je hlavní postavou ve stejnojmenném románu, který nevidí smysl života a dá se o něm říci, že je to zbytečný člověk. Tímto prohlašuji komáry za zbytečný hmyz.