Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V roce 1917 se začal odehrávat příběh, ve kterém měl hlavní roli můj pradědeček Bedřich Bureš. Jako malý kluk z velmi chudé německé rodiny, kterou živila jen jeho matka, jelikož otec byl zabit v 1. světové válce, musel být odtržen od své rodiny a jít na vychování do jiného státu a úplně cizí rodiny Pulkrábkových, jež bydlela v Morašicích u Litomyšle. Tato rodina byla na svého nového chlapce velice hodná, brala ho za vlastního. V době 2. světové války, kdy Bedřichovi bylo skoro jednadvacet let, musel jako rozený Němec, který neměl české občanství, jít pracovat pro Němce. Neuměl však mluvit svým rodným jazykem, a proto se stal pošťákem a roznášel dopisy a noviny. Na konci 2. světové války byli občané německé národnosti shromažďováni do táborů a později transportováni do Německa. Můj pradědeček by tam nemusel, kdyby ho neudala jejich sousedka, která ho neměla od prvních chvil v lásce. Byl tedy znovu odebrán svým blízkým a musel odejít do tábora.

V tomto táboře potkává svého dobrého přítele Jana. Jan, jenž je v táboře strážníkem, ví, že Bedřich nic zlého neprovedl a byl zatčen jen kvůli tomu, že byl Němec. Proto se Jan rozhodne, že Bedřichovi pomůže utéct. Pro Jana to je velmi nebezpečné, neboť musí nejdříve vymazat Bedřichovo jméno z táborových údajů a potom ho teprve propašovat ven. Tajně se tedy domluví. Jan vymazává Bedřichův záznam a v obrovských zmatcích, které tam probíhají, ho propouští se slovy: "Dej na sebe pozor, příteli."

Bedřich utíká zpět do Morašic. Po několika dnech, kdy se schovával v lesích, cestoval jen v noci a byl bez jídla a pití, se celý vyčerpaný a unavený vrací zase domů. Ale neví, že ho kousek od místa bezpečí uviděla sousedka a zavolala na něj domobranu! Ti přijeli chvíli poté, co on dorazil domů a chtěli prohledat celý dům. Prohledávali všechno - skříně, místnosti, špajzky i sklep, kde se Bedřich ukryl. Ve sklepě byli velmi dlouho a rodiče se báli, že ho tam najdou! Už ho skoro měli, když vtom někdo seshora zavolal: "Támhle je, za ním!" Byl to ovšem někdo jiný, kdo pro ně byl důležitější. Proto Němci v rychlosti opustili dům. Rodiče si oddychli a byli šťastni, protože ho nechtěli znovu ztratit. Bedřich se v této místnosti ukrýval ještě asi tři týdny. Jakmile se vše urovnalo, nikdo z domobrany tam nepřišel a sousedka se odstěhovala k příbuzným, Bedřich vylezl. Začal znovu žít! Našel si manželku a narodili se mu dva synové. Ale to už je zase jiný příběh.

Ráda bych teď poděkovala jeho kamarádovi, díky němuž jsem se vůbec narodila. Tento příběh o pradědečkovi Bedřichu Burešovi si vždy nechávám ráda vyprávět.