Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• aneb Lavička v parku vypravuje

Stojím. Sama v parku. Úplně sama. Občas je mi v takových chvílích smutno, ale dnes ne. Je totiž léto. To mám ze všech ročních období nejraději. Paprsky slunce dopadají na moje zchátralé dřevo a příjemně mě hřejí. Ne jen na povrchu, ale i u srdce. Tento příjemný pocit mě opouští ve chvíli, kdy někdo usedá na sedadlo. Ale ne na to moje, nýbrž na sedadlo lavičky protější. Ta osoba je starší pán. Pod vráskami, kterými má posetý celý obličej, se skrývá jeho někdejší krása. Slunce vykresluje zajímavé tvary na jeho bíle až perleťově zbarvené vlasy. Sundává si z ramen svůj batoh a pokládá ho na lavičku. Když vytahuje svoji dopolední svačinu, zahlédne koutkem oka něco, co ho velice zarmoutí. V tu chvíli vypadá ještě starší, ale hlavně opuštěnější. Kouká na mě. Ale proč? Proč vypadá tak smutně? Vidí ve mně snad něco víc než jen starou lavičku? Než si to stíhám všechno pořádně promyslet, starý pán si balí svoje jídlo, bere batoh zpátky na ramena a odchází. Celé odpoledne přemýšlím, co to mělo znamenat.

Další den doufám, že se mi dostane nějakého vysvětlení. Čekám, že se ten pán zase ukáže. Slunce se pomalu přibližuje k obzoru a já hledím na novou lavičku stojící naproti mně. Kéž bych byla taky taková. Nová. Kéž by někdo přejel štětcem s barvou po mém starém dřevě, abych vypadala lépe. Kéž by na mě někdo pravidelně sedával. Kéž bych lidem nepůsobila smutek. Usínám s touhou po lidské společnosti.

Ani další den nepřináší nic nového. Žádný starý pán, jen lidé, kteří si zkracují letní čas klábosením na protějším kusu dřeva. A další den plný samoty. A další. A další.

Do říjnového rána mě probouzí zpěv ptáků. Jeden z nich usedá navrchu mého opěradla a začíná si pískat zvláště krásnou melodii. Tu melodii neslyším poprvé. Po kamenné cestičce přichází člověk s rukou plnou nějakého ptačího zobu. Přichází až ke mně a po tváři mu stékají slzy. Je to on. Ten pán z léta. Ptáček mu zobe z ruky a díky tomu umlká. Je ticho. To je škoda, ta píseň se mi moc líbila. Pán si sedá. Na mě. Ne na protější nablýskané dřevo, ale na moje. Na to staré, a teď mi to dochází, pro něj plné vzpomínek.
"Už je to pět let," povídá stařeček. Čím déle cítím jeho teplo na mém povrchu, tím více je to všechno jasnější. Tenhle pán tu nesedí poprvé. Sedával tu dlouhou dobu. Už je to hodně dávno. Jenže tohle je poprvé, kdy tu sedí sám.
"Zvláštní, že? Jak dřevo dokáže zachovat tolik vzpomínek." Přejíždí prsty po sedadle. "Bylo to právě na podzim, když..." hlas se mu zlomil. Cítím vlhko, jeho slzy. No ano! Ten ptáček, ten pán, ta žena. Vracejí se mi všechny vzpomínky.

Pán do parku chodíval skoro každý den a usedal na mě se svojí paní. Tehdy to byl ještě kluk. To jsem ještě byla jedinou lavičkou široko daleko. Tady se seznámili, tady ji požádal o ruku. Prožili toho spolu spoustu. Jednoho dne, bylo to na podzim, na mě usedl ptáček a pískal tu krásnou melodii. Pak se objevil pán, ale bez paní. V ruce měl růži, kterou položil na moje sedadlo. Chvíli mlčky naslouchal melodii a pak odešel.
"Přišel jsem se rozloučit," vytrhává mě ze vzpomínek. Pomalu se zvedá a odchází.
To bylo naposledy, co tu byl. Alespoň jsem si to do dnešního rána myslela.

Je jaro. Zrovna natírají lavičku naproti. Hnědá barva se leskne ve sluneční záři a připomíná mi čokoládu. Natěrači odcházejí, cítím křehké nožky na opěradle a o vteřinku později se parkem rozeznívá ta melodie. Melodie signalizující jediné, vrací se. Melodii doplňují kroky. Jenže nejsou to kroky dvou nohou, jak očekávám. Jsou to čtyři lidské nohy. Přichází pán ruku v ruce s nějakou ženou. Neznám ji. Smějí se a vypadají velice šťastně. Ale něco se mi na tomto výjevu nelíbí. Pán drží v ruce sekyru. Přichází ke mně a nechává ženu za sebou. Už necítím ptačí nožky a melodie se ztrácí v dáli. Zvedá to zlověstné náčiní. Když ho švihem snižuje do nedohledna, pociťuji palčivou bolest v opěradle. Poslední co vidím, jsou rty jeho nové paní, zkřivené v samolibém úšklebku.