Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Někdy okolo roku 1970 se moje maminka - tehdy ještě malá holčička - vypravila spolu se svojí starší sestrou a rodiči strávit část letních prázdnin do malé chaloupky na Šumavě. Prvních pár dní bylo opravdu kouzelných, ale romantické procházky se brzy omrzely oběma děvčatům.
Jednoho dne vyrazila rodinka již časně z rána na túru. Během cesty se znuděné dcerky dokázaly několikrát pohádat a poslední rozpor skončil pláčem mladší Jitky. Rázný otec chtěl vše napravit výpraskem obou výtečnic, ale matka se jich zastala a vyprovokovala tak hádku mezi ní a tatínkem. Dusná atmosféra přetrvávala i po návratu do přechodného bydliště. Moje babička, žena mírné povahy, se odklidila z cesty rozzuřenému manželovi a začala připravovat řízky na oběd.
V malé kuchyňce nebylo dost místa, a tak strouhankou obalené maso pokládala na prkýnko položené přes okraj stolu. Rozlícený muž ji však stále popichoval, až svědomitá hospodyňka zanechala práce, obrátila se na něj a klidným hlasem pronesla osudová slova: "Ty jsi ale mamlas!" Slovo MAMLAS v něm znenadání vyvolalo neuvěřitelné erupce hněvu. Skokem se přemístil ke své manželce. "Tak já jsem mamlas!?" křičel vztekle. Popadl jeden řízek a mrštil s ním zpět na prkýnko. To však bylo silně nestabilní a oběd se rázem ocitl na podlaze. Babička sledovala hysterické chování dědečka a pokračujíc v práci mu oznámila: "Ten řízek si sebereš!" "Seberu! Seberu! Jistě, že si ho seberu!" opět zbrunátněl muž. Shýbl se pro kuřecí plátek a rychlým švihem ruky ho prohodil otevřeným oknem na neposekanou louku. "Výborně! Právě jsi vyhodil svůj oběd! Těch řízků bylo totiž akorát!" okomentovala žena nastalou situaci.
Pyšný dědeček dělal, že ho nějaké jídlo nezajímá a usadil se v rohu pokoje do křesla. Odtud častoval všechny členy rodiny pohrdavými pohledy a občas znuděným frknutím. Vztek a pýcha ho však opustily ve chvíli, kdy se prázdný žaludek začal hlásit o slovo. Bleskově zhodnotil své nynější postavení. Rázem mu v hlavě zablikala pověstná žárovka. Dlouho nevydržel a vytratil se tiše ven. V přistavěné kůlně za okamžik nalezl poměrně zachovalou kosu. Nelenil a bez zbytečného otálení se začal činit. Z malého okénka ho zatím s chichotáním sledovaly dvě uličnice. Nekompromisně kosil vysokou trávu, ale řízek jakoby se propadl do země. Jelikož byl muž v nejlepších letech, plný síly a odhodlání, nezalekl se nekonečné louky a dobrou polovinu pěkně zvelebil. Předmět svého hledání však nenašel.

Smutně - navíc pokořen hladem - loudal se zpět do světnice. Vyhnul se rozjařenému pohledu manželčiných očí a usadil se do trucovacího křesílka.
Pokojem se rozlévala lahodná vůně a dědův žaludek se přihlásil o slovo pořádně hlasitě. Nyní již zkrotle hleděl na svoji ženu, zrovna přinášející oběd. Ta se jen usmála, rozkrojila svůj řízek na dvě části a nabídla zhrzenému muži. Pokorně se tedy přišoural ke stolu a konečně se nasytil! Nutno podotknout, že ani z této příhody se dědeček nepoučil a ještě teď občas podobné věci provádí!