Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Chtěl bych vám vyprávět svůj životní příběh, který se opravdu stal. Není z žádné druhé ruky, proto mi můžete nebo nemusíte věřit.
S rodiči jezdím už několik let na chatu v Jizerských horách. Poslední zimu bylo hrozně moc sněhu. Někdy se stalo, že když jsem šel do krámu na nákup, musel jsem si vzít lopatu, abych se dostal přes ten nový zase zpátky.
Naše chalupa je ve stráni, má tvar velkého písmene "T". A tak když bylo teplo, a vše začalo pomalu tát, táta po mně chtěl, abych vyházel okolo chalupy cestičku, aby sníh netekl dovnitř. Vůbec se mi nechtělo, ale musel jsem. Bylo 10 nad nulou a svítilo sluníčko, tak jsem si vzal teplé boty, montérky, tričko a na to košili, abych se nezpotil. Všude bylo spoustu sněhu. Když jsem dorazil do poloviny, zjistil jsem, že sníh ze střechy spadl dolů. Bylo tam dva metry sněhu, což mě opravdu nepotěšilo, ale i tak jsem házel dál. Jak jsem házel, zvýšily se hromady na obou stranách na tři metry, po asi hodině jsem to dodělal.
Bylo to nádherné - okolo mě obří stěny ze sněhu. Posadil jsem se na kus dřeva. Jen tak jsem tam seděl, a očima se miloval s tím bílým sněhem a celou tou krásou zimní přírody. Připadal jsem si jak v nějaké ledové říši a já byl králem. Všude bylo ticho, vítr jemně hladil větve jehličnanů a já jsem slyšel sníh mluvit. Doopravdy jsem slyšel, jak šeptá jen pro mě. Nejsem nějaký velký romantik, ale tohle bylo opravdu něco zázračného.
Když jsem se vrátil zpět do reality, všimnul jsem si, že ze střechy, která je pár centimetrů nad zemí, stéká kus ledu. Byl dobrých 20 centimetrů tlustý, a tak jsem si došel pro krumpáč, abych to rychle odstranil, nic nesmí kazit mé dílo. Když jsem se vrátil, ještě jsem si chvilku odpočinul. Pak jsem zvedl krumpáč a zasekl do ledu. Ten se roztříštil na 3 části, ale ta střední se jen otočila a led zůstal na místě. Protože jsem poměrně líný člověk, nechtělo se mi znovu zvedat těžký krumpáč a vyrazit ten blok, sehnul jsem se tedy a vrhl se na to vlastníma rukama. Vidina teplé čokolády a příjemně plápolajícího ohně v krbu mě hnala kupředu.
Nevím, jak vše dlouho trvalo, začal jsem slyšet hrozný hluk, jako by se na mě řítila samotná smrt. Tím, že jsem vyndal ten led, jsem uvolnil celou tu třímetrovou masu sněhu, která se teď na mě řítila ze střechy, nemohl jsem utéct. Přemýšlím, čím to je, ale čas v takové chvíli běží daleko pomaleji. Možná proto, aby měl člověk čas zpytovat své svědomí. Zdá se, že času máte spousty, ale nejste schopni se ani pohnout. Vše je jen jediná sekunda. Díval jsem se na tu obrovskou zeď ze sněhu a v tu chvíli jsem viděl na tom bílém plátně zfilmovaný celý svůj život. Myslel jsem, že je to výmysl, že lidé před smrtí toto vidí, ale není. Celé to mohlo trvat jen jedinou sekundu, ovšem mně to připadalo jak celé roky. Když jsem zhlédl svůj život, začal jsem se cítit moc krásně, připadal jsem si dokonale, jako by na mě něco krásného čekalo. Bylo to jak v narkóze. Vše bylo zpomalené, sníh se na mě pomalu řítil a já se ničeho nebál, měl jsem pocit, že se mě to netýká. Najednou jsem si uvědomil, že jsem ve vzduchu, něco ve mně vyskočilo, a v tom mě přirazila jedna stěna k druhé. Byl jsem skrčený, ve sněhu, nevěděl jsem, kde je nahoru ani dolu, narkóza přestala. Byla mi zima a cítil jsem ohromný tlak ze všech stran. V tu chvíli jsem si byl jist, že zemřu, jen jsem čekal.
Rukama jsem si chránil obličej, a tak mi udělaly vzduchovou bublinu, z níž jsem dýchal. Věděl jsem, že to je jen na chvíli. Smrti jsem se nebál, bylo mi jen líto, že nedokončím to, co jsem začal. Vyčítal jsem si, že jsem svůj život nezasvětil něčemu menšímu. Pak bych mohl říci: "Ano, toto jsem dokončil." V tu chvíli jsem chtěl opravdu žít, věděl jsem, že kdybych zemřel, měl bych se krásně, cítil jsem to. Cítil jsem to, když jsem se díval na ten film, taky když jsem byl jak omráčen. Ale já chtěl dokončit to, co jsem začal. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla, ale když už jsem omdlíval na nedostatek kyslíku a na to, že mi sníh stlačil plíce, narovnal jsem se. Zázrakem se stalo, že jsem se hlavou ocitl na povrchu. Byl jsem šťastný, ale věděl jsem, že bez cizí pomoci se ven nedostanu. Byla mi hrozná zima a hrozně jsem se bál. Teď ano.
Volal jsem o pomoc, ale nikdo v údolí mě zprvu neslyšel. Ruce i nohy jsem měl dole pod sněhem a nemohl jsem s nimi hýbat. Nakonec mě uslyšel soused, ale ten si myslel, že si jen hraji s bratrem. Neviděl mě, a tak odešel. Začalo mě přepadat zoufalství a beznaděj. To, co jsem ještě před minutou obdivoval, jsem teď z celého srdce nesnášel. To, co jsem si myslel, že jsem pokořil, nakonec pokořilo mě. Každé ta vločka mě trestala za mou troufalost, že jsem se cítil jejím pánem. Před chvíli jsem byl král, a teď? Uvědomil jsem si, že jsem ta nejzranitelnější součást přírody. Člověk by se neměl cítit jako pán. Přírodu nemůže nikdy přemoci.
Mé myšlení se zpomalovalo, byl jsem unavený a vše vnímal otupěle, Každé to zrníčko sněhu, které jsem cítil, mě přestávalo mučit, hlava se mi krásně točila a cítil jsem, že za chvíli bude konec, ale to jsem si doopravdy neuvědomoval.
Nakonec mě našel, když už jsem zimou téměř usnul, sedmiletý kluk, který přivolal pomoc. Měl jsem zimou opuchlé celé tělo, pálilo mě a měl jsem fialový obličej. Rychle mě vyhrabali. Prý jsem tam byl dohromady asi 15 až 30 minut, ale to mě vůbec nezajímalo. Pomalu jsem omdléval. Když jsem se probudil v teplé posteli, nemohl jsem se ze šoku vzpamatovat. Byl jsem jak v ohni, plakal jsem, spal. Nemohl jsem se z toho zážitku vzpamatovat, dlouho jsem brečel a děkoval všem, kteří mě zachránili. Po této příhodě se mi změnil život, vím, jakou cenu má lidský i jiný život, jsem vyrovnanější a klidnější. Vím, co chci a co nechci, nedělám. Už vím, jak moc jsem zranitelný, že ten život si musím užít, dokud ho mám.