Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jako příhodu, na kterou nezapomenu, jsem si vybrala naši nedávnou výpravu na Triglav, nejvyšší horu Slovinska, která je 2864 metrů vysoká.

Všechno to začalo už asi před šesti lety, když mi můj táta slíbil, že až budu větší, tak se mnou na Triglav půjde. To si ale určitě nemyslel, že v dubnu roku 2010 si na to vzpomenu. Jenže když už to slíbil, nemohl s tím nic dělat.

23. srpna toho roku jsme z autobusového nádraží v Praze vyrazili směr Slovinsko. Cesta byla dlouhá a trvala celou noc, ale představa hor a čerstvého horského vzduchu mně lákala natolik, že se dala i vydržet.
Asi v půl osmé ráno jsme konečně dorazili k úpatí Julských Alp. A kolem osmé hodiny už nám nic nebránilo v započetí výstupu.

Vybaveni helmami a sedáky, posilnění snídaní a odpočatí jsme vyrazili k vrcholu. Naše první zastávka byla v sedle Ljukna (1758 m n.m.). Ze sedla vedla naše cesta k horské chatě Tržaška koča na Doliču (2151 m n.m.), jež byla v únoru 2009 stržená lavinou. Tam jsme se posilnili pozdním obědem a poté vyrazili dál. Cesta se různě klikatila napříč suťovými poli a my museli dávat pozor, abychom neuklouzli. Po cestě nás chytil menší déšť, a tak jsme dál pokračovali v bundách. Další z komplikací, které nás potkaly, bylo stádo ovcí pasoucí se na pěšince. Kvůli suťovým polím jsme je nemohli obejít, nezbylo nám tedy, než je vyhnat. I přes tyto komplikace jsme kolem šesté hodiny večerní dorazili na chatu Dom Planika (2401 m n.m.), kde jsme měli nocovat. Tam jsme se navečeřeli a znaveni po celodenní chůzi a s představou brzkého vstávání jsme kolem deváté hodiny šli spát.

Ráno nás probudil budík asi v sedm hodin, museli jsme chtě nechtě vstávat a zabalit si batohy. Před odchodem jsme se ještě nasnídali.
Venku docela foukal vítr, ale když jsme od chaty viděli vrchol Triglavu, už nás nic nemohlo zastavit. Asi po hodině chůze skalním terénem jsme došli k ferrátám, které nás doprovázely až na vrchol Malého Triglavu (2725 m n.m.). Z něj už byl náš cíl téměř na dosah ruky. Trochu jsme si odpočinuli a potom se vydali po hřebeni na samotný vrchol Triglavu. Konečně jsme tam byli!
Tak krásný pocit jsem ještě nezažila. Seděli jsme na vrcholu a vychutnávali klid, který v celých horách panoval. Dali jsme si čokoládu jakožto vrcholovou prémii. Porozhlídli se po krajině a potom už začali zase sestupovat zpátky dolů.

Sestup nejprve vedl po skále jištěné řetězy, ale ta se po chvíli proměnila v úzkou skalní římsu, která byla pěkně nepříjemná. Konečně to bylo za námi a nám už zbývala jen poměrně pohodlná chůze po chodnících z druhé světové války. Ty nás dovedly opět k horské chtě Tržaška koča, jíž jsme míjeli už po cestě nahoru. Z chaty, na které jsme se opět posilnili, jsme scházeli po poměrně široké cestě, na níž jsme čas od času potkali sníh. Cesta se pomalu klikatila svahem a na obzoru se začala objevovat vesnice Trenta - cíl naší cesty. Měla jsem však pocit, že k ní snad ani nedojdeme, protože vesnice se vůbec nepřibližovala. Konečně jsme tam byli. Ještě jsme se osvěžili ve skalní říčce, abychom potom už nasedli do autobusu a vyrazili do Prahy.
Probudila jsem se asi v pět hodin, a to už jsme byli skoro v našem hlavním městě. Teď už nás čekala jen cesta metrem domů.

Velice ráda na tyto dny vzpomínám, protože takhle úžasný pocit, jako stát na vrcholu takto velké hory, k jejímuž zdolání musí člověk nastoupat něco kolem dvou tisíc výškových metrů, je opravdu neuvěřitelný. Jsem moc ráda, že jsem měla tu příležitost na Triglav se podívat. Byla to opravdu příhoda, na kterou nikdy nezapomenu.