Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jedním slovem mě dostala. Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled nebo na pověstné přeskočení jiskry, díky níž víte, že ONA je ta pravá. Nikdy jsem nechápal přeslazené hollywoodské trháky, kde již po několika málo minutách odhadnete konec, při němž ženy "nepochopitelně" vzlykají a utírají si rozmazanou řasenku. Nikdy jsem... Možná by bylo mnohem lepší místo dalších relevantních argumentů prostě říci, co se stalo! Jenže jak? Asi částečně spoléhám na to, že právě nyní čte tyto řádky, které jí otevřou srdce nebo napomůžou k našemu sblížení...

Úplně snivě si vybavuji naše první setkání a její první slova. Snažil jsem se chovat přirozeně, ale jenom bůh ví, jak jsem přitom asi vypadal. Samozřejmě jsem šel na "náhodné setkání" patřičně připraven, což mi u NÍ vyneslo plusové body. Snažil jsem se vyzvědět od jejich kamarádek co možná nejvíce potřebných informací, jež jsem si roztřídil a udělal tak základní plán naší první nezávazné konverzace. Vytipoval jsem místo střetnutí a dodal si tolik potřebného sebevědomí. Strategie byla jednoduchá a založena na osudových náhodách. Nevím, možná je mým problémem právě to, že příliš často přemýšlím nad věcmi, jimž bych měl dát přirozený průběh, a proto jich je drtivá většina odsouzena k nezdaru. Byl jsem relativně smířen i s touto variantou, ale samozřejmě jsem doufal ve zdar mé akce. Nedával jsem akci žádné krycí jméno (to se mi už několikrát neosvědčilo a od té doby jsem pověrčivý) a detailně obhlédl terén. Setkání mělo projít v předem daný čas, na mnou vytipovaném místě. Vše záviselo na mnoha faktorech, které mi ale ten den přály...

Dalo by se říci, že si pamatuji na vše a na nic zároveň. Ano, v hlavě mi neustále leží její kouzelný pohled, její hebká slovíčka, jež vycházela z kulatých, k zulíbání volajících rtů, a kaštanové kadeře lemující v roztomilých kudrnatých pramíncích její něžný obličej. Tohle vše si s maximální ostrostí pamatuji, ale nemám ani tušení, jak jsem JÍ odpovídal já. Za nic na světě si nevzpomenu, jestli jsem se snažil držet předem daného plánu a hovořil s NÍ sofistikovaně či naopak. Dle mých pozdějších uvážení náš dialog trval přibližně tři minuty, ale mě vše připadalo neskutečně rychlé. Jak říká v mém nejoblíbenějším filmovém snímku Dálnice 60 (Interstate 60) tajemný O. W. Grant: "Zde se prolíná minulost, přítomnost i budoucnost a nabízejí se všechna kdyby, třeba, protože a proč." Možná budu nyní stejně sentimentální jako zmíněné ženy ze začátku mé povídky, nicméně neustále vidím větší a větší souvislost mezi mnou a hlavním protagonistou filmu Neilem Oliverem. Byl to snílek, příležitostný kreslíř, který hledal odpovědi na otázky svého života. Nechci, aby to vyznělo jako nějaké klišé pronášené během nezávazné konverzace ve foyer, ale v té kratičké chvíli, kterou jsem měl to privilegium strávit s NÍ, jsem všechny odpovědi znal...

Nyní trávím nekonečně dlouhou chvíli čekáním na to, až odbije devátá hodina a budu moci vyrazit na naše první společné rande.
Je svěží červencový podvečer a vzduch je prosycen něčím kouzelným. Vyrazíme za město, k nedalekému upuštěnému srubu. Zde během parných letních večerů promítáme s přáteli nesmrtelné filmy a dokážeme u nich vydržet až do rána. Takový filmový maraton na náš způsob. Dneska je na programu smyslný snímek Dálnice 60. Vyrážím. Držte mi palce!