Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na začátku září jsem stejně jako většina mých spolužáků začala navštěvovat kurs společenského tance. Nevím jak ostatní, ale já se moc těšila, neboť jsem velkou milovnicí tance - absolventkou baletu pod vedením paní profesorky Evy Olejníkové. Jenže jakmile se první kurz blížil, přece jenom jsem začala pociťovat nervozitu. Nebylo to tím tancem, ale tím že tam budou chodit všichni moji spolužáci a já nevěděla, jaká tam bude nálada, jestli to nebude pro většinu lidí otrava a já se tam také nebudu cítit špatně. Proto jsem si také nechala záležet na tom, jak budu vypadat. Pečlivě jsem si vybírala mezi všemi šaty, které jsem si vypůjčila od známé. A i když jsem ten den přijela ze školy ve dvě hodiny a měla čas do půl čtvrté, stále jsem běhala po domě a něco hledala a upravovala se. Na učení na druhý den jaksi vůbec nezbyl čas.
Když jsme dorazili na ty naše první taneční, všichni trochu nervózně pokukovali a já, nedávajíce to najevo, jsem byla nervózní taky. Paní Buriánová, naše lektorka, na mě na první dojem působila velmi elegantně, moudře a klidně. Má nervozita upadla hned při prvním tanci - waltzu. Tancem jsem se vážně naprosto uklidnila a velmi mě to bavilo, i když waltz jsem už znala. Pak následoval džajv a ča-ča - rychlejší tance a mě to začalo vážně moc bavit. A nebyla jsem sama. Bylo znát, že taneční nebudou jen povinností, kterou nám přidělili rodiče, ale i zábavou. Po prvních tanečních jsme byli nadšeni.
Vždy na následující taneční jsem se vyloženě těšila, nejen na tanec, ale i na to, že tam vždy zažiji spoustu legrace. Mým tanečním partnerem se postupně stal Pepa Ondřejka a trénovali jsme spolu i na naši první prodlouženou, která se velice rychle blížila.
Na prodlouženou jsem se připravovala zase snad půl dne. Měli jsme mít připravené pro kluky 5 mašliček, prostřednictvím kterých jsme volili nejoblíbenějšího tanečníka, a dva kotylionky. A já samozřejmě vše nechala na poslední chvíli. Když už jsem konečně připravená seděla v autě na cestě do Nového Města, uvědomila jsem si, že jsem něco zapomněla. Rodiče tedy znovu museli jet domů. Tak jsem si samozřejmě začátek prodloužené nepředstavovala, ale brzy jsem na to ani nepomýšlela. Celé 4 hodiny jsem protancovala a bavila se. Už mě bolely nohy a byla jsem unavená, ale snažila jsem se využít každé chvilky. Nejvíce poctěná a šťastná jsem ale byla, když mě zvolili nejoblíbenější tanečnicí. A velice si toho vážím.
Do závěrečného věnečku zbývalo jen několik lekcí, zdálo se mi, že to velice rychle uteklo. A bylo mně to líto. Ale všechno jednou končí... Poslední taneční jsem si tedy moc užívala.
Na závěrečném věnečku panovala velice veselá nálada, tancovala spousta lidí - rodiče, spolužáci z jiných ročníků, kamarádi... Už to nebyla jenom naše prodloužená, ale všech lidí, co tu byli. Všichni se moc bavili.
Vrcholem tanečních bývá soutěž mezi vybranými páry z posledních klasických tanečních. A mezi těmi 12 páry jsme byli i my s Pepou. Měli jsme tam pár fanoušků, třeba nezapomenutelnou paní profesorku Kadlecovou, která nás plně podporovala. A tak jsme se s Pepou vážně snažili. A vyhráli jsme. Jelikož tanec miluji a hodně jsem se mu věnovala, bylo to pro mě několikanásobné potěšení a jakási odměna za ta léta dřiny. I když to není nic významného, jen chvilkový pocit vítězství a jakési slávy, pro mě to znamenalo hodně.
Když věneček skončil a já přijela domů s mnoha dárky, které jsme mohli jinému darovat, ještě plna dojmů ze soutěže a tance, sedla jsem si sama v pokoji na zem a dárky si rozbalila. Všechny mi byly milé a některé zábavné a výstižné. A já, když jsem si postupně svlékala šaty a rozdělávala účes, se opět vracela do té staré známé Adély, ne té tanečnici, a připadalo mě to všechno jako sen. A už jsem nepřemýšlela, co si příště vezmu na sebe a jak se učešu, ale na to, do jakých předmětů se mám učit a jestli budeme psát písemku. Taneční pominuly a tím i každotýdenní proměna v princeznu. Ale jsem ráda, že jsem se jí mohla na chvíli stát.
Na taneční budu vzpomínat celý život, myslím, že bylo dobře setkávat se s spolužáky ještě někde jinde než ve škole. Mohli jsme se tak i víc poznat a prožít spoustu zábavy. Ale hlavně jsem poznala, jaká jsme skvělá parta lidí.