Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Psalo se 9. září 1971 a já věděl, že už se to neúprosně blíží. Taneční, do kterých jsem se dobrovolně z donucení přihlásil, byly za dveřmi...

Po vydatném obědě, boršči, začala důsledná příprava na mou první taneční hodinu. S velkým očekáváním a falešným úsměvem na rtech oblékám oblek a rovnám motýlka.
Po příjezdu naší "novou" Dacií k divadlu, kde se to mělo vše odehrávat, jsem věděl, že je pozdě na plané výmluvy. Hned ve vstupní hale mě praštila do očí do ruda zabarvená nástěnka a nápis: "Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!" Jako každému 15letému vlastenci se mi protočily panenky. Pamatuji si to jako dnes. Přistál mi pohlavek od soudruha otce se slovy: "Však oni tě naučí mravům na vojně, smrade..." Ale to už je jiná kapitola mého života.

Po vstupu na taneční plochu jsem hledal nějaké známé tváře. Poohlížel jsem po dívkách a tiše přemýšlel, pro kterou bych rád šel pro první tanec. Hned v první řadě stála ta, která už dlouho zaměstnávala moje myšlenky. Nebyl to nikdo jiný než Tučková. Věděl jsem, že o ni bude veliký zájem, proto jsem si stoupl do první řady kluků přímo naproti ní. Čekal jsem, až nás vyzvou k pánské volence. Náš taneční mistr, přezdívaný Medvěd, měl ale dlouhý proslov. Poučoval nás o slušném chování, co nás čeká a které tance se někteří z nás naučí. Tato slova však prolétla mou hlavu bez zachycení.
Už jsem se viděl, jak za Naďou Tučkovou běžím a žádám ji o tanec. Proto jsem nečekal ani vteřinu, když mistr vyzval pány k nástupu. Okamžitě jsem vyběhl!

Dochvátal jsem zhruba do půlky sálu a bylo mi divné, že mému tempu o Naďu nikdo nevzdoruje, ani můj nejlepší kamarád Martin, jenž o ni jevil snad ještě větší zájem než já. Ohlédl jsem se a všichni kluci stáli stále na tom samém místě. Vtom učitel zvolal: "Výborně, máme prvého dobrovolníka, poprosím ještě nějakou slečnu..." Bylo mi jasné, že jsem až po uši v průšvihu. Pomalu mi to docházelo. Tohle pánská volenka určitě nebude. Stál jsem tam jak opařený čajem.
Tu ale udělala Naďa nesmělý krok z řady ven. Úplně jsem oněměl, zachoval jsem se jako pravý gentleman a došel si pro ni. Hezky jsem ji oslovil a nabídl jí rámě. Usmála se na mne a chytla mě za ruku. Společně jsme měli ostatním žákům předvést promenádu. Učitel mne pochválil, že prý jsem dokonalý příklad gentlemana.

Ačkoliv by mě to asi ani ve snu nenapadlo, začal jsem se na další hodiny tance těšit víc a víc. Dokonce jsem se považoval za velmi dobrého tanečníka. S Naďou jsme se vídali i ve všedních dnech a dodnes se společně zasmějeme mému omylu, který nás dal dohromady.