Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Raz, dva, tři, raz, dva, tři," těmito slovy nás vždycky strašily naše kolegyně boty ve vietnamské fabrice. Nikdy jsme však neměly strach z ničeho, co nám ty staré pantofle a staří "gumáci" vyprávěly. Prý nás čekají na tom bohatém západě samé nepříjemnosti. "Pche, alespoň neskončíme na špinavém poli jako vy!" křičely jsme na ně rozhořčeně a za rohem se smály jejich osudům. Celou dobu, co jsme byly v tom Vietnamu, jsme snily o podlaze, jež se leskne tak, že se na ni nedá ani koukat, o sálech, které voní po čerstvých květinách... On totiž Vietnam není žádný med. Jenže skutečnost byla nakonec úplně jiná.

Nejdřív nás obě pevně svázaly k sobě a hodily na hromadu mezi všechny ty špinavé boty. Taková urážka! Poté nás začali vietnamští dělníci přehrabovat a nakonec jsme skončily ve smradlavé krabici. A nejhorší na tom bylo, že do nás narvali nějaké papíry. Celé týdny jsme cestovaly. Po vodě i po souši. Až jsme skončily v nějaké Bysčiči nat Péštejnem u vietnamského bratra. Myslely jsme, že s naší kariérou je konec.

Po pár dalších týdnech však přišel náš den. Nějaký mladík si nás vyzkoušel a byly jsme mu akorát, a tak se nás rozhodl koupit. Do našich myslí se začal vracet optimismus. A hádejte, kde jsme skončily? Zase v krabici, nyní však ve skříni! Po pár dnech jsme se však přeci jen objevily na nohách. Ten mladý chlapec někam vyrážel. A to v obleku! Těšily jsme se na krásný večer. Poté jsme si všimly, že v sobě máme bíle ponožky. Copak je to za hlupáka? Bílé ponožky v černých botách! Naštěstí si toho všiml, když se přezouval do jiných bot, neboť řídil. Venku před Kulturním domem nám byla zima, necítily jsme se nejlépe. Vevnitř se drasticky oteplilo, jako kdyby nás někdo polil vařící vodou. Mladík asi byl trošku nervózní, protože se mu propotily ponožky.

Po chvilce nám došlo, že jsme na taneční lekci. "Hurá!" křičely jsme hlasitě. Strašně jsme se těšily. A potom se začalo tančit. Tehdy jsme ztratily veškeré iluze o dobrém životě. Začalo peklo! Z mladíka se vyklubal nejhorší tanečník všech dob. Vůbec nevěděl, co dělá. Dupaly jsme po podlaze, sem tam. A poslouchaly ty známá strašidelná slova: "Raz, dva, tři, raz, dva tři..." Poznaly jsme, že ty všechny staré pantofle mluvily pravdu a my byly kdysi až příliš naivní. To však ještě nebylo to nejhorší. Ten mladík začal šlapat po ostatních botách v sále. Co krok, to náraz. Šílenství. Dostaly jsme také pár nepěkných úderů. Po dvou hodinách ten horor skončil. Už nikdy nebude vše jako dřív. Jsme zmrzačené, unavené.

Venku už byla tma a ten neschopný mladík nás namočil ve trávě, umazal od bláta a nakonec na nás dokázal ještě nalepit žvýkačku! Takový pobuda!
"Nebylo by nakonec to špinavé pole lepší!?" ptaly jsme se samy sebe.