Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedím na rádoby lehátku s napíchnutou žílou a čekám, co se bude dít. Ne, že bych byla narkoman, já sedím v sanitě. Jedu do nemocnice. Snažila jsem se to skončit, všechno to utrpení. Proč se to vlastně děje? Na to možná neodpovím. A možná dokážu říct něco, co to všechno změní. Vlastně, kolikrát já už jsem něco takového zkoušela. A nic. Přemítám si o hloupostech jen v hlavě, jinak by tenhle poměrně pěkný kluk, jenž svírá mou ruku v té jeho, asi vyskočil ven, aby nemusel být s bláznem ještě další hodinu cesty. Ale zavolala jsem si je sama. Stihla jsem to. Stihla jsem se vzdát té touhy utéct.

Čekala jsem docela dlouho na to, než konečně budu schopná začít s touhle rozmluvou, která stejně nikoho nezajímá. Jediná, komu tohle pomůže, jsem já. Slyšela jsem hlasy. Bolelo to. Křičely. A pak taky ten neklid. Něco, co mě strašilo už hodně dlouho. Nevěřím tomu, že jsem to dokázala teprve teď. Jak dlouho už jsem uzavřená v sobě? Může to být rok, mohou to být dva roky, možná víc. Ale tímhle dohadováním lžu jen sama sobě. Vím to moc dobře. Tohle datum je v mém kalendáři podtrženo tlustou rudou čarou a blíží se. Každý dnem, minutou, sekundou, setinou sekundy, která se ztrácí v množství mých myšlenek, jež plují ven z mé hlavy.

Dívá se na mě, jako bych byla nějaký šílenec, který neví, co se mohlo stát. Ale zná mě. Ani já ho nevidím poprvé. Je mi povědomý.

Ale raději se vrátím zase zpět - mohla bych se v tom brzy zase zamotat. Je to dlouho. Rok 2013, listopad. Pamatuji si to jako dnes. Možná proto, že zrovna dneska to bude dvacet měsíců. Upadám do deliria. Nevěřím těm, co mi to říkají. Co se mi snaží pomoct. Poučovali mě, že se mi ta volba vymstí. Ale já ne. Zamkla jsem se před nimi a zahodila klíč. Ten klíč už nikdo nikdy nenašel. Možná snad teď, když jsem ho začala hledat, by se mohl objevit. Konečně bych se zase mohla otevřít všem těm, před nimiž jsem se více než rok skrývala. Ale oni nebudou chtít. Nedají mi šanci jako já předtím jim. Odepsala jsem se, a tím i sebe. Končím. Jsem troskou, kterou už nikdo nezachrání. Jsem looser, jenž prohrál svůj boj a neuteče. Jeho klec zůstane navždy uzamčena. Bude se jen dívat na ostatní, jak se venku veselí, a on bude v potemnělém koutě čekat na svůj klíč. Jenže on se neobjeví.

A ten kluk? Už zase se usmívá. A já už vím, kým je. Už vím, odkud ho znám. Vlastně ho vůbec neznám. Je tam jen podobenství s člověkem, co mi ublížil. Možná on je tím klíčem.