Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už osm let jezdím každé léto na skautský tábor. Jeho nedílnou součástí, kromě her, bojovek, výletů, kuchyňské služby, jsou noční hlídky. Když ráno vedoucí hlásí rozpis hlídek, hlavně nejmladší táborníci, které tato povinnost čeká poprvé, se už předem třesou, co by se mohlo v noci na jejich hlídce stát. Jejich strach ještě umocňují strašlivé historky zkušených táborníků, které si vyprávíme u táboráku a jsou důležitou částí večerního programu. Já jako stálá tábornice jsem zažila také několik napínavých, dobrodružných situací, při kterých jsem měla opravdu veliký strach. Nejčastěji a také nejradši vyprávím příběh, který se mi stal už před pěti lety, ale v paměti mi utkvěl nejvíce ze všech.
Měla jsem hlídku, protože to ale nebylo poprvé, nijak jsem se nestrachovala. Prostě další nudná noční hlídka kvůli které musím vstávat. Ve dvanáct hodin mě probudila předchozí hlídka. Vstala jsem, teple se oblékla, vzala si baterku a začala obcházet tábor. Párkrát jsem obešla všechny stany, všude byl klid, a tak jsem se posadila na kámen a sledovala celé tábořiště od ohně. Náhle však noční klid narušily podivné zvuky vycházející ze zásobovacího stanu. Šustění. Praskání. Šramot. Co se děje? Je tam někdo? Zvíře? Člověk? Zapískám signál. Vzbudím vedoucí. Ne! Co když tam nic není? Napřed se musím přesvědčit. Jdu tam. Pomalu a nejistě se blížím k zásobáku. Krok za krokem. Tiše! Jen abych ho nevyplašila. Už jsem dost blízko. Dveře dokořán. Je tam. Slyším ho. Je mi nějak těžko. Kde vzít odvahu? Stromy se třesou. Ohýbají se v silném větru, který začal foukat, snad aby odvál můj strach. Z dálky je slyšet štěkání psů, od rybníka kuňkají žáby a čas se tak pomalu vleče. Teď a nebo nikdy. Posvítím tam. Musím! Teď. Světlo. "Jsi odhalen! Ruce vzhůru! Lukáši, to jsi ty?" vyděšeně jsem zírala na jednoho ze starších kluků, který tu ujídal sladkosti schované na zítřejší hru. Když si ale uvědomil, že je dopaden při činu, začal se rychle omlouvat a vykrucovat se ze vzniklé situace. Dokonce mi za mou mlčenlivost nabídl čokoládu. Já jsem ale neúplatná, a tak se druhý den o této události všichni dozvěděli. Vedoucí Lukáše řádně potrestali, musel umýt nádobí a omluvit se nám. Všichni jsme mu odpustili, protože náhlá chuť může překvapit kohokoli kdykoli, i když nemusel zrovna krást. O zbylé sladkosti jsme se pak rozdělili všichni rovným dílem i s Lukášem, kterému od té doby nikdo neřekne jinak než Mlsoun.
Na táboře si každý prožije své chvíle strachu, napětí, odvahy, když pak svůj příběh všem vypráví u ohně, stane se nejodvážnějším hrdinou a jeho strach se změní ve veselou dobrodružnou příhodu, která vždy pobaví celý tábor.