Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Před dvěma roky v květnu jsem dostala od mého otce dárek k narozeninám. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby nešlo o seskok padákem. A ne jeden, ale rovnou tři. Byla jsem nadšená a příjemně vzrušená. Kdysi jsem skočila na gumovém laně z jeřábu a od té doby jsem toužila po ještě větším vzrušení. Můj táta je také tak trochu dobrodruh, tak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme společně.

Nejprve nás čekalo celkové vyšetření u lékaře v Praze na stanici metra I.P.Pavlova, kde je speciální lékař pro sportovce. Naštěstí jsme oba zdraví, tak nic nebránilo v bláznovství pokračovat. Pak už jen zbývalo domluvit se na termínu seskoku. Zjistili jsme, že to není jen tak - přijet na letiště a skočit...

Pátek. Jako první jsme museli absolvovat teoretickou přípravu, jež trvala deset hodin v učebně v Praze-Nuslích. Tam jsme viděli, jak vůbec takový padák vypadá, vyzkoušeli si, jak se na něm visí, jak se jeho jednotlivé části jmenují, jak si ho správně zapnout, co vše bychom měli zkontrolovat před výskokem, po výskoku z letadla a jak se k padáku chovat po doskoku na zem. Deset hodin plných nových a neznámých informací, které jsme zakončili přezkoušením a testem.

Neděle. Krásné slunečné ráno. Neobyčejný den, na který jsem dlouho čekala. S tátou jsme sedli na motorku a vyjeli do Kolína na letiště. Byla jsem celou cestu natěšená, zvědavá, ale také nervózní a možná jsem se i trochu bála. Po příjezdu na letiště jsme se převlékli a ohlásili v budově paraškoly IMPACT. Před budovou stály dva velké slunečníky, pod nimiž čekali další adepti na svou dávku adrenalinu a vzrušení. Instruktor nás po chvíli přivítal a začalo další školení. Skákali jsme z výšky 1,5 metru a předstírali výskok z letadla a chování po výskoku. Vypadalo to dost legračně a také jsme se u toho hodně nasmáli, i když jsme věděli, že tam nahoře to žádná legrace nebude. Po přesunu do hangáru jsme to samé zkoušeli ze skutečného letadla. Také legrace. Nakonec jsme se na trávníku před hangárem učili parakotouly, které jsme měli použít v případě doskoku na záložním padáku. Padali jsme a váleli jsme se tam jak pytle brambor. Mně moc nešly, ale nějak jsme to neřešila, neboť jsem si myšlenku, že by se mi s hlavním padákem něco stalo, vůbec nepřipouštěla. Absolutně jsem věřila tomu, že ten, kdo skládal můj padák, ho složil víc než dobře.

Po dopoledním výcviku jsme měli volno. Došli jsme si na oběd do místního bufetu. Jídlo nic moc, ovšem to nebylo vůbec podstatné. Po obědě každému přidělili kombinézu a helmu a pak už jsme jen čekali na další povely. Dlouho se nic nedělo, a tak jsme si čekání krátili pod slunečníky povídáním a vzájemným poznáváním. Odpoledne přijel manžel s mými nejlepšími kamarádkami Katkou a Evou. Plni nadšení, s kamerou a fotoaparáty v ruce, dokumentovali vše, co se dalo. Zvědavě se vyptávali, kdy nastane ten důležitý okamžik. "Až za dvě hodiny?" divili se naší odpovědi. Sedli si a nezbývalo jim nic jiného než čekat s námi. Debatovali jsme a spekulovali o tom, jaké to asi bude, jak se při tom budeme cítit, na co budeme v té důležité chvíli myslet a jestlipak po výskoku uděláme vše, co jsme se za ty dva dny naučili. Při té představě jsem cítila takové nepříjemné chvění v břiše. Konečně. Instruktor se náhle objevil ve dveřích. Všichni jsme se přesunuli do velké místnosti, kde byly u zdi vysoké regály a v nich vyrovnané padáky. Každý dostal padák s jinou barvou, aby si nás ve vzduchu nepletli. "Nasadit a zapnout," zněl hlas instruktora. Všichni jsme si na záda hodili dvacetikilový ranec typu křídlo Falcon americké firmy Precision Aerodynamics i se zabezpečovacími přístroji Cypres, které jistí otevření záložního padáku. Poté nám všem zkontroloval karabiny, kroužkový systém, nůž, vysílačku a řemeny. Utahoval a upravoval, co se dalo. Teprve teď mi docházelo, jak moc to začíná být skutečné, že vzdát to a odejít by pro mě byla velká ostuda. Ne kvůli ostatním, ale kvůli mně samé. Venku jsme vytvořili kruh a čekali na letadlo. Instruktor nám dával poslední rady a vysvětloval, jakým způsobem se budeme domlouvat přes jednosměrné vysílačky. My ho totiž uslyšíme, ale on nás ne.

Letadlo se nám konečně objevilo v celé své kráse a čekalo na svou novou posádku. Na nás. Dostali jsme povel a my vyrazili k letadlu AN 2. Před ním jsme se seřadili podle toho, kdo kolik váží. Nejlehčí nastupuje první a vyskakuje poslední. Zkušený parašutista znovu zopakoval jak postupovat při výskoku z letadla. Nastoupila jsem jako první. Po vstupu na palubu nám parašutista připevnil na ocelové lanko v letadle šňůru s karabinou trčící z dvacetikilového batohu. Ta během výskoku vytahuje padák, po jeho vytažení se uvolní a volně vlaje za letadlem. Mávala jsem z okénka na kameru a do přístrojů, které zaznamenávaly ten jedinečný okamžik, a při tom jsem si všimla takového ustaraného výrazu v obličeji mého manžela. Byla jsem jak ve snu. Na palubě to zvláštně páchlo po benzínu. "Anča" - jak letadlu říkali místní - nepatřila zrovna k nejnovějším modelům. Vrtule se roztočila a "Anča" se rozjela po travnaté ploše. Rychlost stoupala, až jsme se odlepili od země a letěli. Mrkla jsem šibalsky na tátu. Seděl na druhém konci, tak jsme si ani nemohli povídat. Vlastně by to ani nešlo. Každý se soustředil sám na sebe a zvědavě koukal z okna. Taky tam byl hrozný rámus. Trvalo asi deset minut, než jsme vystoupali do potřebné výšky.
Na mém výškoměru se objevilo 1200 metrů, když se otevřely dveře letadla. "Páni," zaznělo na palubě, tak trochu nesrozumitelně od několika pasažérů při pohledu na tu výšku. Ani já to nečekala. Představila jsem si, jak dělám první krok do toho vzduchoprázdna a polilo mě horko. Najednou začala posádka odzadu vyskakovat. Vyskakovali pravidelně a jakoby bez rozmýšlení, jako by to dělali po tisící. Každému, kdo vyskočil, jsem tiše záviděla, že už má za sebou ten jeden krok do neznáma. Vyskočilo prvních pět, mezi nimi i můj táta, a my stoupali ještě výš. Na výškoměru bylo 1500 metrů a vyskakovat začal zbytek posádky. Opět vyskakovali bez rozmýšlení, bez sebemenšího zaváhání, ale určitě cítili to co já.

Najednou jsem přišla na řadu já. Já! Bylo to tak zvláštní, stát u dveří letadla s nohou připravenou na okraji prahu, koukat z té výšky na krajinu a vědět, že ten jeden krok do neznáma musím udělat. Hop! Ticho. Jako bych na tři vteřiny omdlela. Jen v podvědomí jsem cítila, jak si se mnou vítr hraje. Nohy a ruce mám pevně u těla, tak, jak nás to učili, ale to bylo celé. Na ostatní jsem v tom rozrušení zapomněla. Vlastně jediná má kontrola byla, jestli se mi otevřel padák. Otevřel, a tak jsem mohla zapomenout na akce co dělat, kdyby. Na nějakou kontrolu lan a karabin jsem v tu chvíli ani nepomyslela. Hlavní bylo, že letím.

Konečně se rozhlížím po krajině. Nádhera. Pozoruji ostatní padáky. Snášeli jsme se nad krajinou jako semínka z odkvetlých pampelišek. Všechno jsem měla jako na dlani. A to ticho. Jen vysílačka tu krásu rušila. Instruktor začal navádět první odvážlivce na přistání. Já měla ještě čas, tak jsem zkontrolovala výškoměr a pomalu jsem začala hledat letiště. Jenže z té výšky všechno vypadalo tak stejně. Zarostlé pole nebo letištní plocha, vše bylo stejné. Sláva! Asi ve dvou stech metrech jsem letiště uviděla. A jejda! Malá komplikace. Nebyla jsem přímo nad místem, kde bych měla přistát, tak jsem se pomocí řídících lan snažila dostat co nejblíže.

Vtom se z vysílačky ozvalo: "Bíločerný padák, chrrr bí..č.... chrrrrr." To byla poslední slova, která jsem od instruktora slyšela. Zrovna teď, když jsem měla jít na přistání já, a tolik jsem potřebovala poradit. V té chvilce mi došlo, že nepřistanu na letišti, ale poctím svou návštěvou kukuřičné pole. Přišlo mi to komické při představě, až to budu někomu vyprávět. "Co teď? Jak jsem asi vysoko?" říkala jsem si nahlas. Aspoň jsem tak měla pocit, že na to nejsem sama. V té relativně malé výšce jsem neměla přehled, jak jsem vysoko. Výškoměr už v takové výšce neukazoval a na můj amatérský odhad jsem se také nemohla spolehnout. Pekelně jsem se soustředila. Byla jsem asi ve třech metrech, když jsem začala brzdit. Šňůry jsem zatáhla na tři doby. Padák se zpomalil. Žuch! Spadla jsem na zadek jako hruška ze stromu. Aha, to nebyly tři metry, ale nejmíň pět. Začala jsem zřejmě brzdit moc brzy, a proto se mi padák zastavil skoro metr nad zemí, který jsem musela doskočit. Místo nohou kolmo k zemi jsem je přednožila a naší krásné zemi jsem nastavila své pozadí. Padák mi přelétl nad hlavou a dopadl přede mě. Rychle jsem vstala a stáhla jedno řídící lano, aby mi vítr padák nenafoukl a nevláčel mě po poli. Povedlo se. Srdíčko mi poskočilo radostí. Já jsem to zvládla. Sama! Sice poněkud zvláštním způsobem, ale bez pomoci.

Po prvních emocích jsem zjistila, že mě čeká asi dvoukilometrový pochod s tím dvacetikilovým nákladem. Tak jsem vyrazila. V červnovém letním odpoledni, zpocená jako myš, v kombinéze, helmě a s padákem v ruce, ale s hřejivým pocitem, že se mi splnil sen, že jsem to dokázala, že tenhle můj zážitek, dárek k narozeninám, nikdy neztratím, ani nezničím, ani nezapomenu. Na ten budu vždy ráda vzpomínat.