Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jsem si jistá, že všichni znáte film Rafťáci. Dva teenageři v podání Vojty Kotka a Jirky Mádla vyrazí sjíždět s českými i zahraničními vodáky milovanou Vltavu. Nevyhnou se jim různé lapálie. Nejdřív jeden z představitelů málem nedorazí do kempu, přijdou o dámský doprovod, nakonec dostanou na krk mladšího bratra Dannyho a vše se zvrtne v dobrý konec, jak je v českých komediích zvykem.
I já s mými přáteli vyrazila toto léto brázdit vody řeky Vltavy. Některé momenty byly jako vytržené z filmové komedie - obzvlášť jeden, kdy místo lodi trčela z vody pouze dvě růžová sombrera.

S přáteli jsme se ještě před letními prázdninami shodli, že bychom mohli v létě někam vyrazit. Společně jsme do posledního detailu naplánovali náš vodácký týden.
V den odjezdu se nás šest statečných sešlo na přeloučském nádraží, vybaveni oblečením, stany, spacáky, karimatkami a primárně trvanlivými lahůdkami - paštikami, salámy, sušenkami, prostě samou zdravou stravou... Nejprve jsme se v horku trmáceli vlakem do Prahy, z té jsme se po tříhodinové cestě dopracovali blíže k prvnímu kempu, kde jsme přečkali noc.

Druhý den jsme jako flotila tří kánoí vypluli. Vše probíhalo hladce až na jemný déšť, který ovšem chvílemi sílil natolik, že jsme do druhého kempu dorazili jako zmoklé slepice. Večer jsme strávili v místní restauraci, ale počasí a únava nás vyhnaly do stanu dříve, než jsme si původně plánovali.

Třetí den bývá kritický, alespoň tak to říkal profesor Karda ve filmu Sněženky a machři. Skutečně na tom byl kousek pravdy, což zjistili i mí dva přátelé.
Vydali jsme se po Vltavě k dalšímu kempu. V přední linii se držel kamarád Lukáš s přítelkyní, za nimi jsem plula já a přítel Petr, David s Matějem se plavili za námi. Lukášův háček nasadil slušnou rychlost, a tak nám o kousek ujeli, neviděli jsme na ně. Drželi jsme se pohromadě s posádkou zadní kánoe. Trochu jsme jim poodjeli.
Najednou se za námi ozvalo "žbluňk" a "ty vole!". A tak jsme se za zoufalým voláním otočili. Místo kánoe z vody trčela jen dvě růžová sombrera, která si čistě chlapecká posádka pořídila v prvním kempu. Jako správní přátelé jsme jim pomohli, ovšem až poté, co odezněl náš konce nemající záchvat smíchu. Nikdo nepřišel ke zranění, ovšem David utrpěl dost silnou újmu. Špatně si zajistil vodácký pytel a naprosto vše měl mokré! Stan, karimatku, oblečení... Všechno vypadalo jako právě vyndané z pračky, ale bez ždímání! Jediné, co ho chlácholilo, bylo to, že peněženku s doklady a penězi i mobil měl uschované u nás.

Dorazili jsme do kempu, postavili stany a šli věšet alespoň některé Davidovy věci. Co čert nechtěl, opět začalo lít jako z konve, žádný z kousků jeho oblečení tak neuschnul, stan by se dal ždímat, a tak chlapci nocovali v dřevěném příbytku.
Pršelo přes noc a chvílemi i další den. Nedalo se nic dělat, David sbalil mokré věci zpět do vaku, který tentokrát pečlivě zajistil a plulo se dál.

V kempu, kde jsme nocovali čtvrtou noc, měli naštěstí krb, nad nímž byly pověšeny šňůry, na které si smolař týdne rozprostřel své mokré věci stejně jako my ostatní. Ačkoliv byly Davidovy věci cítit, jako by právě strávil noc u ohně, byl konečně v suchu!

Zbytek vodácké dovolené proběhl víceméně v klidu. V posledním kempu jsme příjemně strávili večer a noc, dorazili na konec naší cesty a vyčerpaní spokojeně nasedli do vlaku, který mířil do Českých Budějovic. Odtud jsme se po tříhodinové cestě dostali zpátky do Prahy, ze které už to bylo jen okolo padesáti minut domů do Přelouče.

S úsměvem i po měsících vzpomínám na Vltavu, ohníčky, utopence a především na dvě růžová sombrera, jež vyčnívala z vody jako bójky.