Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• námětem vypravování je film Ranhojič (2013) natočený podle stejnojmenné knižní předlohy Noaha Gordona

Jmenuji se Rob Cole. Jsem Angličan. Bylo mi asi deset, když jsem ztratil matku. Tenkrát jsme žili v malé špinavé vesnici daleko od Londýna, kde jsme každý den tvrdě pracovali, abychom si vydělali aspoň na trošku chleba. Maminka zemřela na postranní nemoc, kterou tehdy nedokázal nikdo vyléčit. Po její smrti se mě ujal jeden bradýř, u něhož jsem objevil svůj dar. Dokážu poznat blížící se smrt.

Když jsem dospěl, rozhodl jsem se vydat do Orientu a učit se u Ibn Síny, nejlepšího lékaře na světě. Chtěl jsem pomáhat lidem. Ze všeho nejvíc jsem si ale přál najít lék na postranní nemoc. Více jak rok jsem byl na cestě do Ibn Sínovy školy ve městě zvaném Isfahán. Ta cesta byla utrpením. Věděl jsem, že jako křesťan tam mezi Židy a muslimy okamžitě zemřu, a proto jsem musel udělat jednu z nejhorších věcí v životě. Zapřel jsem svého pána, Ježíše Krista, a oblékl jarmulku.

Když jsem léčil obyvatele města, dostal se mi do rukou jistý muž umírající na postranní nemoc. Věděl jsem, že se tento skutek v Isfahánu trestá jen jedním způsobem, přesto jsem však jeho tělo po smrti otevřel, abych konečně poznal, co se skrývá uvnitř a co je příčinou té strašné nemoci. Poté, co odhalili můj čin, identitu i víru, jsme měli být s mým mistrem Ibn Sínou, ačkoli on neměl o mém činu tušení, popraveni. Před popravou nás však k sobě zavolal šáh.

Doufal, že když jsme společně porazili mor ve městě, nyní dokážeme vyléčit i jeho. Umíral a jeho vrahem měla být postranní nemoc. Nechtěl a ani nemohl zemřít. Nemohl, protože by jeho smrt znamenala vítězství nepřátelského rodu Seldžuků a smrt tisíců obyvatel města.
"Jestli Slunce říše zapadne, armáda se vzdá nepřátelům a město bude zničeno", řekl vládce.
Proto chtěl, abych ho vyléčil.
"Jen ty jsi na vlastní oči viděl příčinu té nemoci," řekl mi šáh, "takže měl otevřeš."
Měl jsem strach.

"Otevřeme šáha a odstraníme nemoc," rozhodl mistr. Ani on nikdy neviděl vnitřek lidského těla, a přesto mi důvěřoval. Šáha jsme tedy uspali. Nyní bylo důležité pracovat rychle, morfium ho uspí asi na tři minuty. Věděli jsme, že se nesmí probudit.
"Skalpel, prosím," řekl jsem a zahájil operaci.
Bylo to jiné než poprvé.
"Přidržujte okraje rány," požádal jsem mistra.
Všude byla spousta krve. Dvě minuty. Seldžukové se mezitím blížili k Isfahánu. Nemohl jsem najít to, co jsem hledal. Minuta do probuzení.
"Jak je na tom srdce?"
"Je silné."
Za zdmi paláce se ozýval křik. Seldžukové dobývali město.
"Probouzí se!" vykřikl mistr, "rychle, morfium!"
Tohle přece nemůže vyjít, opakoval jsem si v duchu. Konečně jsem to našel.
"Skalpel," řekl jsem, "a rychle odříznout!"

Bylo po všem. Šáha jsme zašili a obvázali. Měl jsem nevýslovnou radost, když se po operaci probudil. Za to, že jsem mu zachránil život, mi šáh umožnil útěk z města.
"Díky tobě, Angličane, nezemřu na loži jako stařec, ale v bitvě jako král. A protože tys mě obdaroval životem, já tebe obdaruji svobodou. Vezmi své lidi a opusťte město, mí vojáci vás budou chránit."