Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdysi dávno, pár dekád po vynalezení knihtisku, se dva renesanční italští umělci rozhodli setkat v jedné méně nápadné hospůdce. Jejich perspektivní pohled na pozemský život se, i přes značný věkový rozdíl, shodoval. Sešli se v krčmě U Znovuzrození Krista - já vím, někteří by to mohli považovat za rouhání a zneuctění, ale koblihy, které hospodská pekla, byly nebe v ústech, takže jméno tohoto podniku bylo trefné.

Sesedli tedy spolu ke stolu v rohu místnosti, aby měli na svou konverzaci větší klid a vyhnuli se několika párům zvědavých očí, které patřily stálým zákazníkům, neustále popíjejících zlatavou tekutinu. Objednali si nejlepší víno od pěkné hospodské, také pár jejích božských koblih a započali rozhovor, se zdvořilostí samotnou.
"Dobrý den, mistře da Vinci," oslovil první jakožto mladší a dobře vychovaný Michelangelo svého kolegu z oboru. "Jsem velice potěšen, že zde s vámi dnes mohu usednout ke stejnému stolu," zářivě se usmál na svého idola.
"Mě též těší, že se s vámi mohu setkat, Michelangelo. Ve své generaci jste vážně rarita. Avšak, mohu se vás zeptat, jaký je důvod našeho dnešního setkání?" zakončil svou úvodní řeč otázkou ještě zdvořilejší da Vinci.
"No, ehm..." vykoktal mladík nervózně, "chtěl jsem vám nabídnout mou spolupráci. Jste velmi vážený a uznávaný umělec a napadlo mě, že spolu bychom mohli vytvořit tak dokonalé dílo, které nikdo nikdy nepřekoná!" rozvášnil se Michelangelo.

Jen co si uvědomil, jak na staršího z pánů vybalil svůj návrh, zastyděl se nad svým unáhleným chováním. Lehkomyslnost a zápal pro věc mladého muže Mistra neodradily, ba naopak, bylo mu to sympatické, když zavzpomínal, jaký byl v mládí on. Nechtěl však dát hned najevo svůj zájem a chtěl hocha trošku potrápit a zjistit, jak dlouho si bude za svým přáním o spolupráci stát.

"Pane Michelangelo, vaše nabídka je velice zvláštní. Za celou mou kariéru nikoho spolupráce ještě nenapadla a jestli ano, nebyl jsem nikdy tázán, ale jsem poctěn, že jste si vybral zrovna mě," odpověděl s kamennou tváří bez náznaku emocí.
Mladík už se tvářil více ostýchavě a určitě si myslel, že za svou předchozí nerozvážnost draze zaplatí. Se sklopeným pohledem tedy poslouchal da Vinciho názor.
"Myslím, že máte pravdu, mohli bychom stvořit něco perfektního, vlohy na to oba máme."
Muž nechtěl svého mladšího kolegu déle trápit, když viděl jeho ztrápenou tvář, a tak šel s pravdou ven. Za Michelangelovu obrovskou radost to vážně stálo.
"Jste si jistý?" zeptal se mladý muž s nadějí v hlase a radostným výrazem. Sice už zdrženlivěji, ale pořád se stejnou jiskrou ve tváři.
"Ano, jsem. Za zkoušku nic nedáme a předpoklady pro úspěšnou práci jsou veliké. Připijme si tedy na naše partnerství!" zvolal zvesela mistr.

Hospodská nosila vína, umělci pili, jen co hrdlo ráčí a za chvíli bylo v hospodě rušno. Oba pánové, s alkoholem ovládajícím jejich mysl, měli dobrou náladu a ani jeden už nedbal na slušné chování nebo jakousi zdvořilost.

"A bude to ohromný obraz!" vykřikl da Vinci, vylezl na stůl a pažemi naznačil jak veliký.
"Já bych radši sochu! Nebo sousoší!" nesouhlasil Michelangelo a dlaněmi ve vzduchu naznačil obrys.
"Ale obraz bude lepší!" stál si za svým starší muž.
Mladík byl však také neodbytný a vědomý si svého cíle, a tak znovu trval na své soše. Dohadování brzy přešlo v hádku, hádka v šarvátku a ani tak skvostní a vzdělání lidé jako oni dva neudrželi, s alkoholem kolujícím v jejich žilách, nervy na uzdě a pěsti létaly jedna za druhou. Ostatním zákazníkům v hospodě se naskytl pohled na božskou komedii, kdy se dva z nejlepších renesančních umělců - co renesančních, světových - váleli na zemi ve víru rvačky. Z nadějného partnerství nezbylo nic a oba muži si nejspíš ještě dlouho léčily klouby na rukou, které sloužily jako zbraně, aby zase mohli pokračovat v tom, v čem jsou světoví.

Tento dnešní příběh je nejspíš důvodem, proč nikdy nedošlo ke spolupráci mezi Michelangelem a Leonardem da Vincim.