Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Crrr, crrrrr!" Jakmile jsem zaslechl zvuk otravného budíku, otevřel jsem oči a vypnul ho. Byl ten den - den D. Psalo se 17. listopadu a já měl společně se studenty naší školy vše hotové a připravené na večerní demonstraci. Datum jsem měl zaškrtnuté ve svém kalendáři, nasnídal se, oblékl a vyrazil do školy.

Společně s Petrem, Láďou, Martinem a Pepou chodíme na FAMU. Celý den jsme domýšleli detaily na večer. Velmi jsme se těšili, ale zároveň jsme měli velký strach. O velké přestávce jsme seděli okolo jedné lavice, svačili a povídali si o večerní akci.
Najednou mě uprostřed věty přerušila Edita, jedna z mých spolužaček. S velkým úsměvem na tváři se mě zeptala: "Ahoj Jakube, tak co, už je vše hotové na dnešní večer?"
Řekl jsem jí, že ano a dál to nekomentoval, nechtěl jsem se s ní dávat do řeči, vždy byla celkem otravná a celou dobu, co jsme spolu studovali, byla do mě zamilovaná.

Den utekl jako voda a už odbíjela čtvrtá hodina odpoledne. Šel jsem ještě k sobě do bytu. Bydlel jsem na Moskevské. Dal jsem si něco rychlého k jídlu a vzal si pletený svetr a zimní kabát. Celý den venku panovala obrovská zima a ráno jsem počasí trochu podcenil.

Se studenty naší školy jsme byli domluveni, že se v půl šesté sejdeme před vchodem do metra. Když jsem se blížil k metru, nemohl jsem už z dálky přehlédnout velkou skupinu lidí, mávajících na mě. Hromadně jsme si šli zakoupit jízdenky a nastoupili do metra ve směru na Národní třídu. Nemohli jsem se dočkat, takže to dávala spousta z nás najevo. Vystoupili jsme z metra a vyrazili rovnou na náměstí.

Tam jsme již nebyli sami a vše propuklo. Přišla spousta studentů a lidí. Chtěl jsem udělat pár kroků dozadu, když vtom do někoho narazím. Otočím se a spatřím krásnou dívku.
"Omlouvám se!"
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, ale vzápětí jsem řekl: "To ne, to já se omlouvám, byla to moje chyba," zakoktal jsem.
Podal jsem jí ruku a představil se: "Jmenuji se Jakub Nový. A vy?"
Jmenovala se Táňa a prý měla namířeno do kina. Ještě mi stačila říct, že je studentkou DAMU.

Najednou okolo nás vypukla panika, jelikož byl dav stlačován pracovníky VB. Táňa ztratila botu a upadla na zem. Otočil jsem se, ale Táňa nikde. Ihned jsem ji začal hledat, jenže to už jsem viděl, jak ji policajti odvádějí do přistaveného auta. Rozeběhl jsem se a utíkal za ní. V posledním okamžiku jsem ji chytil za ruku a vytrhl ji příslušníkovi z ruky. Společně jsme utíkali do přilehlé uličky. Nebyli jsme jediní, takových nás tam bylo více. Pořádně jsme nevěděli, co se vlastně děje. V našem úkrytu jsme vydrželi až do odjezdu pořádkových služeb.

Po rozehnání demonstrujících, když už byl v okolí relativní klid, jsme se odvážili vyrazit k metru. Společně s Táňou jsme odjeli do mého bytu. Oba jsme byli vystrašení a úplně zmrzlí. Pozval jsem ji na čaj.

Tím se začala pro nás dva odvíjet úplně nová životní kapitola. A jak se později ukázalo, nová etapa začala i pro náš stát.