Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• místo: Kunžak (obec v okrese Jindřichův Hradec, Jihočeský kraj)
• termín: 9. - 14. 7. 2011

Opět po roce nastal čas prázdnin a s ním neodmyslitelně spjaté nejrůznější pobyty mimo domov, zkrátka dovolené. I my - tedy já, bratři a rodiče - jsme v sobotu úderem jedné hodiny odpoledne vyrazili směr Kunžak. Vesničku skrytou poblíž Jindřichova Hradce, kterou obklopuje malebná krajina České Kanady.

Cesta ubíhala dosti rychle a již za necelé 2 hodiny nás uchvátil hotel "Centrum Česká Kanada". Ono slovíčko uchvátil zde není úplně na místě. Po téměř hodinovém čekání na paní vedoucí se nás konečně dotyčná ujala a provedla nás skromnou ubytovací částí. Při vstupu do budovy nám do nosů udeřila velmi zvláštní vůně, nemluvě o pocitu, jako když se octnete v nějakém bunkru - stísněné prostory, tma... A ani apartmán pro 5 osob nebyl takový, jakým se jevil na Internetu. Namísto pěti lůžek na nás čekalo 9 postelí, dveře, které při sebemenším pohybu hrozily, že vypadnou z pantů a koupelna o velikosti 1,5 x 2 metry. Měli jsme za to, že objednáváme poměrně luxusní hotelový pokoj, kde nechybí solidní zázemí, televize, wi-fi a lednička. Bohužel, ani jedno zmíněné v nabídce nebylo...

Zlepšit náladu nám mohly alespoň procházky v přilehlém lese podél rybníka, dostatečná zásoba historických a technických památek a samozřejmě knihy - každý z nás 3 sourozenců měl s sebou minimálně dvě třísetstránkové, jež se hodí nejen na usínání při bouřce. Vybavení areálu se na portále, který zprostředkovává ubytování v České Kanadě, tvářilo jako více než dostatečné: trampolína, houpačky, ohniště, pískoviště atd. Avšak ve skutečnosti z houpaček zbyla jen kostra a trampolína sice byla funkční, ale za 25 Kč/5 min. Ohniště se podobalo spíše pár kamenům hodným pravěkým obyvatelům této lokality (nehledě na fakt, že se tato atrakce nacházela cca 20 cm od vchodu do ubytovny).

Hned v neděli naše kroky - tedy spíše "čumák" automobilu - směřovaly do Jindřichova Hradce, kde jsme navštívili Muzeum Jindřichohradecka s Krýzovými jesličkami, největším pohyblivým betlémem ve střední Evropě. Dále jsme stanuli na 15. poledníku, prohlédli si exteriéry zámku a poté se vydali na procházku po městě. Z krátké návštěvy se vyklubalo asi hodinové bloudění. A jako poslední bod dne nás čekal místní aquapark Vajgar, který naprosto splnil svůj úkol. Celý den jsme zakončili zhruba 8kilometrovou procházkou do Kunžaku.

Druhý den byl ve znamení mašinek, tedy spíše jindřichohradeckých úzkokolejek, drah, které mají rozchod kolejí pouze 76 cm. Vinou se z Jindřichova Hradce na jih do Nové Bystřice u rakouských hranic, na sever pak směřují do Obrataně. Idylická představa houkajícího vlaku nás přešla při platbě jízdného, to se pro 5 osob vyšplhalo na téměř 500 Kč - holt, zážitky jsou k nezaplacení. Po hodinové cestě, při které jsme navštívili mimo jiné zastávku Kaproun, kde byl vyhozen z vlaku Jára Cimrman, jsme dojeli na konečnou a v Nové Bystřici jsme si prošli město, kde se nachází zámek a kostel. Při zpáteční jízdě na hotel upoutaly naše zraky zvláštní hromady čehosi, co bylo podobné hlíně. Avšak z hlíny se vyklubala rašelina, jíž těžilo nemalé množství prazvláštních strojů. Navečer jsme objevili stezku vedoucí lesem do vesnice podél srázu s línou říčkou.

V úterý jsme zavítali na zámek Červená Lhota, známý svojí červenou fasádou a také natáčením (ještě černobílé) Zlatovlásky. Při prohlídce nám bylo osvětleno, že zámek dostal svoji barvu podle pověsti o manželce jistého panovníka, která se skokem z jeho oken zabila a její krev obarvila část omítky na rudou. A protože skvrna nešla zamaskovat, musela být celá budova dodělána ve stejném odstínu krve, což z vodního zámku dělá ojedinělý skvost české historie. Mimochodem se tato památka vyhnula i dosahu Benešových dekretů, jelikož v době, kdy jej v důsledku dekretů měl obývat vysoký hodnostář, žil komorník, který zachránil zámek jednoduchou lstí: Nalhal dotyčnému, že ani sami Schwarzenbergové, kteří zámek vlastní, zde často nepobývali, a když už ano, velmi často trpěli kašlem a dalšími neduhy, protože zámek "navlhal"... Pravda to sice nebyla, ale nezvaný návštěvník se ještě na mostě otočil a odjel zpět do Prahy. Druhou zastávkou se stalo Letecké muzeum v Deštné a poslední opět jindřichohradecký aquapark.

Do druhé světové války nás přenesla středeční návštěva pevnostního areálu ve Slavonicích, který ukazuje bunkry z let 1935-1938, budované na obranu Československa proti útoku z nacistického Německa. Zde nás čekalo další z mnoha překvapení. V areálu se nachází 8 bunkrů, z toho 2 přístupné... Pan průvodce dorazil úderem 10. hodiny v automobilu za značku zákaz vjezdu, doklusal před řopík č. 2, vybral od každého 30 Kč a provedl prohlídku jednoho z řopíků - název dle Ředitelství opevňovacích prací. I s odborným výkladem prohlídka zabrala přesně 3 minuty a tím vše skončilo.
Po procházce lesem s dobovým opevněním jsme pokračovali do města, kde se vyrobila první kostka cukru - do Dačic. Pověst vypráví, že si manželka Jakuba Kryštofa Rada často stěžovala na velké a nepraktické cukrové homole, ze kterých se usekával cukr na slazení a ze kterého byla spousta odpadu. Navrhla tedy, aby se cukr vyráběl v podobě kostek, jež by se mohly dobře počítat i na kusy a dobře se skladovaly. Určitě byla mile překvapena, když jí manžel předal na podzim téhož roku malou bedničku. Bylo v ní uloženo 350 bílých a červených kostek cukru. Rad zhotovil na výrobu kostek lis a koncem r. 1842 zažádal dvorskou komoru ve Vídni o privilegium k výrobě kostkového cukru v Dačicích. To mu bylo uděleno 23. ledna 1843. Zdokonalenou formu Radova vynálezu používají rafinerie cukru na celém světě dodnes.

Rybník Svět, Rožmberk, kdo by tyto pojmy neznal. Poslední den jsme se vydali na prozkoumání krás města Třeboň. Prvním cílem se stala Schwarzenberská hrobka, místo, kde až do r. 1939 byli pohřbívání členové tohoto rodu. Tato prohlídka opravdu stála za to! Slečna průvodkyně byla mistrem slova, každý jí visel na rtech a ani historie tohoto místa nepatřila k nejnezáživnějším.
Pokračovali jsme na náměstí, které je městskou památkovou rezervací a poté již zbývalo rozloučit se s Českou Kanadou, nádhernými silnicemi, dovolenou roku 2011 a směřovat k domovu, zpět na Vysočinu.