Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jde nocí tak nevnímaje, avšak poutá jak pestrá květina motýlí křídla pohledy mnoha lidí. Pohledy převážně mužské. Krásná tvář, krásné vlasy jak z havraních per a oblečení tak vyzývavě zvolené. Ale ona tak nepůsobí, je tak zranitelná. Bosé nohy od rozpáleného asfaltu samý puchýř, stoky krve proudí po ruce.
Konečky prstů se dotknu kamenné zdi a pomalu se sunu po zdi, až zůstanu tváří na chodníku. Kdybych mohla mnohem, mnohem níž...dostat se úplně na dno. Už nevnímám sedřená záda od hrubé zdi, pouze bolest ze ztráty.

On - od nás ze školy - mě doprovázel, když jsem měla koncerty se svojí rockovou skupinou, a společně s jeho a mojí třídou jsme chodili posedět do baru a podobně. Zanedlouho nás škola znala jako dvojici, pár, i když jinak jsme se vůbec nevídali. Po pár měsících jsem ho začala milovat a chtěla jsem s ním být pořád. Ačkoliv jsem se tomu dlouho bránila, okolí jsem přesvědčovala, že jsme jen kámoši, a to je vše, co k němu cítím, nešlo to dál..nešlo mu to neříct. "Můžeš odpoledne?" zeptala jsem se a on mě pozval do místního baru. Netušila jsem, že je tak těžké říct větu "Mám tě ráda". Trvalo mi strašně dlouho, než jsem se odvážila. A teď vím, že jsem se neměla nikdy odvážit. "Nech to tak, jak to je. Co ti vadí? Nebudeme to řešit, jo?" V tu chvíli jsem cítila jen bolest, ale nechtěla jsem, aby viděl, jak jsem smutná. "Takže jsem ti byla dobrým uspokojením? Tak pojď, vyspi se se mnou," chtěla jsem zůstat nad věcí, chtěla jsem mu ukázat, že on je nic. A stal se opak, on mi ukázal, že já jsem to nic. Díky němu jsem se cítila jak bakterie na vydezinfikovaném laboratorním sklíčku, jak písmenko z jeho abecedy. Sice jsem se cítila nečistě, zklamaně, ublíženě, ale líbilo se mi to, snad jen proto, že to bylo s osobou, kterou jsem milovala. "Ty kreténe," zakřičím a přeji si utéct ze světa. "Počkej, mám tě rád..." Až tato věta mě zastavila uprostřed silnice. "Tak se můžeme vždycky spolu pomilovat, když se ti to tak líbilo." V tu chvíli jsem ho konečně začala aspoň malinko nenávidět. Nenávidět jako klíště v kožichu. Avšak já se probudila až po pár delších chvil v nemocnici a on už nikdy. Nedokázala jsem se od jeho smrti odpoutat, a tak mě dali do psychiatrické léčebny. Tam také zjistili, že jsem těhotná, avšak s tím magorem a v šestnácti letech...

A já už se rozhodla, že nechci, abych byla na světě a ani nechci, aby na svět přišel človíček, který byl stvořen jen omylem, stvořen jen z uspokojení mužského primitiva. Tuhle větu však už slyší lidé jen v záchrance, protože mě odváží od té zdi, od zdi, u které vše začalo a taky doufám, že i skončí.