Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hlavu mám svěšenou hluboko mezi rameny a opírám se o umyvadlo. Tělem mi pravidelně prochází bolest a tichým domem se rozléhá můj dech. Je pondělí, šest hodin ráno. Za sebou mám těžký den, jen pár hodin spánku a hlasité, podlé a zákeřné probuzení budíkem, který křičí na všechny strany a vytváří díru kdesi uvnitř mého mozku. Víčka silně přitisknu k očím a pohodím vlasy. Prsty mě brní v každém kloubu a trhavě se třesou. Pomalým táhlým pohybem zvednu hlavu nahoru k zrcadlu a odlepím od sebe víčka. Můj pohled ani chvíli neváhá a znovu se zapíchne do toho prázdného holého místa mezi ramenem a klíční kostí. Zdá se mi smutné a bledé, strašně obyčejné a nevýrazné. Opět si vzpomenu na Jáchymovo rameno pokryté černým inkoustem. Na vránu, co si nechal vytetovat minulý týden. Jak je výrazná a přitahuje pohledy, černá se třpytí na slunci. Zesmutním a sklopím zrak. Naši mi tetování nikdy nedovolí. Nikdy nepochopí, jak moc bych ho chtěl. Přitahovalo by pohledy a všichni by ho obdivovali. Jako to Jáchymovo, jako celého Jáchyma. A pak se rozhodnu. Ta myšlenka mi na okamžik prolétne hlavou a už se jí nemohu zbavit. Nechám se potetovat. Až to udělám, rodiče už s tím nic nezmůžou. Znovu se zadívám na svoje holé rameno, až se kůže začne kroutit a vlnit, barvit se do červena a pulzovat krví. Okamžitě se zamiluji do té představy, nechci se jí vzdát. A tak se z myšlenky stane skutečnost. Moje rameno bude pokryté inkoustem a všichni se za ním budou otáčet.

"Tak co, jaký to bylo?" zeptá se mě Jáchym, jen co se před ním ukážu. Potom tázavě zvedne obočí. "Bolelo to?"
Ušklíbnu se a zavrtím hlavou. "Vůbec," zalžu mu. Tak moc mu zalžu. Bolelo, a to hrozně. Jako by vám pomalu rozřezávali ruku tisíci noži. Znovu a znovu vám bodali do masa. Ale stálo to za to. Sklopím pohled k mému rameni. Neubráním se úsměvu a přimhouřím oči. Pod klíční kostí se mi vlní dlouhý červený drak. Vypadá nádherně. Mám skoro strach, že mi ulétne z ramene a bude chrlit oheň. Šupiny mu leží jedna přes druhou, červená z jeho zad září na všechny strany. Nakloním hlavu. Křivka jeho těla tančí na mé kůži, jeho oči pronikají hluboko kamsi do mě.
"Padám domů," oznámí mi Jáchym, "měj se." Zvedne ruku k pozdravu a pohodí si s vlasy. Od doby, co si je nechal narůst, to dělá pořád. Padají mu do obličeje a očí a on si na to pořád stěžuje. Nikdy se však neostříhal, líbí se mu, když mu z nich spolužačky pletou copánky. Vždycky při tom hladí jeho tetování a chválí mu ho. Zamumlám něco jako odpověď, ale dál se věnuji svému drakovi. Užívám si ten pocit euforie, co přebíjí i bodavou bolest. S nelibostí od něj odtrhnu pohled a hodím si batoh na druhé rameno. Spěchám domů, ale myšlenkami jsem někde jinde.

Zastavím se až před vstupními dveřmi. S něhou si pohladím svého rudého ještěra. Prsty obkreslím každý dolíček a jizvičku na mém rameni. Už vůbec není prázdné, bledé a holé. Je dokonalé. Cítím, jak mi pod kůží tepe krev. Myslím, že se rodičům bude líbit. Ještě naposledy zakroužím ukazováčkem po jeho ocasu a nehtem přejedu po špičce na konci. Zhluboka se nadechnu a vychutnávám si pach desinfekce míšený s krví. Vezmu za kliku a vstoupím do domu. V předsíni skopnu boty a odhodím batoh. Cestou do obývacího pokoje si ještě poskočím a zavlním do rytmu neexistující hudby. A pak se zarazím. Krev mi přestane proudit tělem, vracet se k srdci a vyrážet zpět do těla. Vzduch už se mi nenasává do plic a nevychází ven. Myšlenky mi nedávají smysl, má mysl je úplně prázdná. Podobně na tom nejspíš bude celá má rodina, co sedí v kuchyni kolem stolu. Vštěpuji si do paměti všechny jejich obličeje. Obličej mojí babičky a dědy, sestřenic a bratranců, tetiček a strýčků i přes několik kolen. Můj pohled jede kolem zmatené sestřičky, zoufalých a zklamaných tváří mých rodičů, až zakotví u mojí extravagantní tetičky s piercingem v jazyku a spoustou tetování. Myslím, že ho má úplně všude. Od čela pokrytého vráskami až po špičky palců u nohou. Zapíchnu se do ní pohledem a jí, nezdá se mi to, cuknou koutky úst vzhůru.