Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednoho dne jsem se vypravil na lov ryb, mám rád rybaření již od svého mládí. Kde jsou ty časy, kdy mě po škole děda vodil k rybníku, kde jsme chytali štiky a úhoře. Jakmile jsem chytil svoji první rybu, kapra, pojmenoval jsem ho Venda. Děda přikázal, ať ho pustím zpátky, i on svoji první rybu kdysi propustil: Je to začátek a ten se má nechat, aby pokračoval, jak rád říkával.
Když zemřel, všechny ryby v rybníce jako by vyhynuly, žádný z rybářů nechytil ani ubohého mloka. Já věděl, že je v tom něco magického, děda byl pro ně jako táta, nyní byly sirotky, a tak se schovaly hodně hluboko do rybníka.

Jednoho dne jsem se rozhodl tomu udělat přítrž, poprvé, jako dospělý, jsem se vydal na rybolov sám. Během studií jsem na to neměl vůbec čas, připravoval jsem se na maturitu a následně i na vysokou školu. Až teď, po úspěšném vystudování, se naskytla příležitost oprášit své vzpomínky. Vydat se znovu na ono místo...

Měl jsem všechno potřebné vybavení: háčky, prut, síť, vše, co bylo zapotřebí. Sedl jsem si na oblíbené dědovo místo u obrovské vrby, kde jsem čekal na úlovek.
Žádný rybář tu po dědovi již nic nechytil, a tak tu k rybníku postavili ceduli s nápisem: "Brzy bude vypuštěn!"
Já ale věděl, že vypuštěním by zabili všechny ryby, i mého Vendu, pokud je ještě naživu.
A to jsem nemohl dopustit! Chtěl jsem alespoň jednu rybu ulovit, abych všem dokázal, že rybník ještě nezemřel, že v něm stále panuje čilý život.

Čekal jsem na svůj úlovek celé hodiny, přišlo mi to až otravné, ale nemohl jsem couvnout, musel jsem něco ulovit.

Jak jsem se díval do té čisté vody, která se blýskala od slunce, přišlo mi, jako bych někoho zahlédl. Muže. Po chvíli jsem v postavě poznal svého dědu, vykukoval na mě z rybníka. V té vodě ukazoval kamsi dolů, myslel jsem si, že děda stojí za mnou, ale ne, díval se na mne přímo z té vody. Nic neříkal, jen ukazoval dolů, do hlubin rybníka. Zřejmě tam něco bude.
Svlékl jsem se a vskočil do vody, dědu jsem v ní už ovšem nespatřil. Místo toho jsem na dně uviděl obrovskou síť, pod níž se mrskaly desítky ryb, některé už tam ležely mrtvé. Okamžitě jsem ze sítě sundal kamení a z vězení je vyprostil, mezi nimi jsem poznal i svého Vendu.
Když jsem se podíval nahoru, zahlédl jsem dědu, jak na břehu stojí s úsměvem na tváři, pak se otočil a kamsi odešel.
Jakmile jsem znovu vyplaval na hladinu, byl již pryč.

Ryby byly nyní svobodné a rybáři mohli dál chytat své úlovky, vypuštění rybníka bylo zrušeno. Policie hledala viníky, kteří na dno hodili sítě. Ti po čase přišli sami na policii a přiznali se. Byli to mladí kluci, puberťáci, a líbilo se jim, jak ryby trpí. Nakonec ovšem nebyli odsouzeni.

Moc dobře jsem věděl, proč jsem tehdy spatřil dědu - byl to jeho duch, který chtěl ryby zachránit tím, že mě upozornil na ony sítě na dně. Jinak by rybník vypustili a ryby by pošly, což ani jako mrtvý nechtěl za žádnou cenu dopustit.

Dodneška k rybníku jezdím, nikoli za lovem, ale za vzpomínkami na dědu. A když už se stane, že nějakou rybičku vylovím, hodím ji zase zpátky a oba se tomu zasmějeme.