Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tento hrůzostrašný příběh se mi stal na konci ledna 2006. Ale v mém životě bude zarytý hodně dlouho. Začalo to zcela nevinně. Jako každý víkend jsme jeli na naši chalupu do Mladkova. Vesnice Mladkov se nachází velmi blízko hranic s Polskem. Je to velmi malá vesnice. Bydlí tam pár místních lidí, moje kamarádky, mnoho nadšených chalupářů a naši sousedé. Sousedovic hoši byli tak tak zralí na polepšovnu, ale paní a pan Šedovi byli hrozně milí a hodní. Měli ještě dceru Lucku a tu jsem měla nejraději. Pro každého měla vlídné slovo a v lidech uměla hledat krásu, dokonce i v těch, kteří ji v sobě nedokázali najít. Byla nesmírně chytrá a v tom spočíval její náhlý odjezd. Paní Šedová mi pověděla, že musela ihned odjet kvůli studiu. Ale prý se vrátí na své 16. narozeniny.

Je pátek 27. ledna a bude se slavit.
Crrr...zvoní telefon. Maminka to vezme. Po chvilce samého hmm, jo, tak někdy jindy, se připravuji na to nejhorší.
"Lucii není moc dobře, tak dárky máme přinést zítra," říká maminka.
To není možné, vždyť já ji tak znám a...ne tady něco nehraje. Zítra ráno se za ní stavím a zeptám se, o co jde. Teď si raději půjdu lehnout, jsem docela dost unavená, ani nevím, jak bych fungovala na oslavě...pomyslím si a zhasínám.

Slyším výbuch. Urychleně vstávám. Podívám se z okna... Ó, né, u sousedů hoří!!! Špatně se mi dýchá, ale musím ven, musím, cítím, že se něco stalo. Něco hrozného. Vybíhám ven. Nezamknu. To mi je teď jedno. Musím běžet, musím a hodně rychle. U domu však stojí velcí hasiči. Jsou tak velcí, že bych se do nich vešla hned dvakrát. Mám velký strach. Až povědomě velký. Z domu šlehají obrovské plameny. Hlavně z Lucčina pokoje. Oheň dosahuje obrovské výšky. Hasiči bojují s ohňem. Jeden z hasičů vběhl naproti Lucčinu pokoji a začal hasit ohnivé plameny. Cítím se bezmocně. Stojím naproti domu, ve kterém jsou lidé, které mám moc ráda a já jen stojím, stojím a je mi hrozná zima. Možná Lucka je už natolik popálená, že umírá. Rodiče Šedovi jsou určitě přidušení kouřem. Cítím se tak bezmocně. Pláču, moc pláču. Slzy jsou těžké jako kamion řítící se po silnici a nejsou tak krásně jemné jako dřív, teď jsou pálivé jako kyselina a moc teplé, nejsou krásně chladivé jako jindy, nyní jsou teplé, moc pálivé. Je zima. Potím se. Točí se mi hlava. Je mi moc špatně. Mám smíšené pocity. Ale nevím jaké...

Právě odnášejí kluky a pana Šedu. Všichni jsou v pohodě. Kluci, Jarda a Lukáš, sice strašně brečí ale pan Šeda diskutuje o něčem s hasiči a s jednou mladou zdravotnicí. Čekám. Ale na co vlastně, na co čekám? Až se zboří tento dům a pohřbí všechny, co jsou uvnitř? Anebo čekám na to, že přijde Lucka v krásných bílých šatech a pohladí mne po tváři a potom už jen řekne, neboj se o mě já to nechtěla a najednou zmizí. Místo ní tam stojí paní Šedová v lososovitých šatech a na hlavě se jí třpytí přenádherná korunka. Povídá: "Jdi spát už se nestarej..."

Probudím se a hned se mi všechno vybaví. Jdu dolů do jídelny, kde na mě čeká maminka.
Pojď se mnou. Na nic se neptám a nastupuji do auta. Cestou mi maminka vypráví, že jsem tam prý omdlela. Museli mne odnést zpátky domů. Přestala jsem ji poslouchat a těšila jsem se na Lucku. Ale v jakém je stavu? Může vůbec mluvit? A co ten požár? Pamatuje si na něj vůbec? Auto zastavuje a my s maminkou vystupujeme. Cestu do Lucčina pokoje vůbec nevnímám. Myslím na to, jak jsme spolu byly v ZOO. Pomalu vcházím. Srdce mi bije ostošest.

"Lucko!" radostně zvolám.
Povídali jsme si dlouho. Pověděla mi, že ten požár založila schválně. Ten její záhadný odjezd byla výmluva, aby mohla jet za nějakým Tiborem. Ale prý ji zradil a tak se pokusila o sebevraždu. Pěkně jsem jí vynadala a řekla jsem jí, ať mi slíbí, že už to nikdy v životě neudělá.

Lucka a paní Šedová se velmi brzy uzdravily. Opravili svůj dům a začínala jsem mít pocit, že štěstí, které jsem málem ztratila, zase znovu nabírá na síle. Spolu s Luckou jsme šly za hasiči a Lucka jim poděkovala za záchranu života. Možná že kdyby nepřijeli hasiči své štěstí bych nadobro ztratila...