Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ležím v cizí posteli v neznámém hotelu úplně sama. Ten pokoj mě přivádí k šílenství. Doslova. Působí až odpuzujícím dojmem.

Najednou zaslechnu hlas muže, který mě volá ze staré koupelny. Vstávám z postele a vydávám se za hlasem. Čím jdu blíž, tím se mi víc a víc svírá hrdlo. Bojím se. Rychle vtrhnu do koupelny, tam ale nikdo. Podívám se do zrcadla a na moment spatřím za sebou muže, celého v černém. Otočím se, jenže nikde nikdo.
"Začínám snad už doopravdy bláznit," pomyslím si.
Jdu do sprchy a nechávám na své tělo dopadat proud teplé vody. Vylézám ze sprchového koutu a jdu do ložnice. Vidím, jak se postel pohnula, ale nevšímám si toho. Pomalinku se oblékám a malým koutkem oka se podívám na postel.
"Pane bože! Asi jsem se vážně zbláznila! Je to možné? Já tam snad vidím, jak tam dva lidi souloží!"
Ano, vidím. Rychle si beru svůj ruksak a utíkám pryč z pokoje. Ale jen co zabouchnu dveře, objevím se v jiné místnosti. Je ještě horší. Vlevo ode mě jde vidět jenom na krok černobílá kostkovaná podlaha a dál už jenom černočerná hlubinná tma. A vpravo jsou staré, ztrouchnivělé točivé schody, které vedou dolů do prázdna. Dlouho se rozmýšlím a nakonec vyrážím směrem ke schodům. Jdu pomalinku, protože podlaha pode mnou vrže, jako by měla snad prasknout. Podívám se za sebe a připadá mi, že ta tma mě pohlcuje.
"Jsem snad odsouzena tomu, abych trpěla a bloudila celým svým životem ve tmě?"
Jsem dole, ale je tu řetěz a na něm je napsáno velkými tučnými písmeny nevstupovat. Jen co se dotknu řetězu, ocitám se na rozcestí dvou cest. Najednou jsem úplně někde jinde. Ty cesty jsou podobné, jenom na jedné straně zdi je namalovaná šipka. Vydávám se proto tím směrem, který je vyznačen.

Připadá mi, že už jdu celou věčnost. Mám neuvěřitelně sucho v krku a taky jsem vyčerpaná. Už mě to nebaví, připadá mi to jako zlý sen. Šlapu dál a dál, ale pořád nikde nic. Kdyby tu byl aspoň třeba kohoutek vody, co by vyčníval z té černé nekonečně jednolité zdi. Jen co jsem na to však pomyslela, kohoutek se zničehonic objevil. Rychle jsem pootočila pákou, naklonila hlavu a napila se. Dopila jsem a utřela si pusu. Dívám se na ruku a je mi zle. Zvracím, protože ji mám celou od krve, což znamená, že jsem vypila krev.
"Fuj!"
Rychle běžím pryč od kohoutku, co nejrychleji můžu. Konečně jsem se dočkala, neboť ta zdlouhavá cesta mi přece jenom ten konec dopřála. Na zdi jsou rezivě bílé dveře, které září, jako by to byl konec mého šílenství. Cítím se úžasně, jako bych už měla všechno to peklo za sebou, ale je tam taky strach z toho, co bude za dveřmi. Otevírám je...ležím v cizí posteli v neznámém hotelu úplně sama. Ten pokoj mě přivádí k šílenství...