Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• aneb Street art - vandalismus, protest nebo umění?

Michaela se cítila, jako by právě doběhla maraton. Jako by po třech hodinách běhu přetrhla cílovou pásku. Ve skutečnosti však nešlo o žádný sportovní výkon, nýbrž o bravurní provedení Bachovy cellové suity. Kdyby šlo o sport, určitě by překonala světový rekord. Překvapená Michaela se několikrát vracela na pódium, potlesk totiž neustával. Se skvělým pocitem sbalila cello a rozhodla se konečně jít domů. Opustila sál s úsměvem na rtech a vesele kráčela noční Plzní.

Radek se potichu vytratil z domu. Zapnul si mikinu a nasadil si kapuci. Šel o několik bloků dál, až dorazil k podchodu. Tady to bude vypadat nejlépe, pomyslel si a sundal si ze zad nacpaný batoh. Položil ho na zem a vytáhl sprej. Hlavou mu probíhaly stovky různých motivů, ale on - rozzlobený a zklamaný sám sebou - nastříkal na zeď velkým písmem slovo HATE.

Nebe poseté hvězdami vypadalo, jako by se cukráři vysypal na podlahu krystalový cukr. Slunce už dávno vystřídal měsíc, král noci, a svítil těm dvěma na cestu.

Michaela si prozpěvovala a přemýšlela, kterou z obvyklých tras půjde tentokrát. Vybrala si tu nejméně častou - na konci téhle ulice vlevo, pak podchodem k nádraží a odtamtud už jen kousek do teplé postele. Párkrát si cestou poskočila, až se jí cello zakymácelo na zádech. Odbočila vlevo a kráčela rovnou k podchodu. Z dálky už zahlédla slabé světlo. Dneska tu zřejmě nejsem sama, pomyslela si. Světlo se stále přibližovalo a sílilo. Když vtom zahlédla nějakou postavu. Michaela se zastavila. Radek se prudce otočil od zdi. Oba vyjekli. Radek měl strach, že neznámá uteče a prozradí ho. Ještě aby ho tak našli policajti! Michaela cítila srdce až v krku. Hrozně se bála, že ten divný kluk ve tmavé mikině vytáhne nějaký nůž a okrade ji. Až pak si ale všimla plného batohu a sprejů poházených kolem místa činu.

"Co to tu děláš!?"
"Maluju," zašklebil se.
"Ty seš strašný jelito, víš, jak jsem se lekla!?"
Prudce se otočila k odchodu. Radek sebral sprej a pokračoval, jako by se nic nestalo. K nápisu ještě přimaloval panáčka houpajícího se na šibenici.
"Když jsem naštvanej, tak maluju."
"Naštvanej?" zastavila se. Začala být zvědavá.
"Jo. Protože ekonom přece nesmí malovat jen tak pro srandu."
"A proč by nemoh', prosím tě?"
"Táta nesnáší, když maluju. Studuju totiž ekonomku a on má za to, že ekonom nesmí malovat. Takže se vždycky v noci seberu a jdu si malovat po zdech."
"Prokrista, ty jsi pako..."
"Náhodou," sprejoval další nápis a křenil se, "je to docela hustej adrenalin. Nechceš se přidat?"
"A tamhle toho tukana jsi taky maloval ty?" Michaela přestávala mít strach.
"Jasně. Skoro všechno, co tu vidíš, jsem maloval já."

Konečně se pořádně otočil, aby si vetřelkyni prohlédl. Teď už se mu nezdála vůbec nebezpečná. Třeba je to taky umělkyně, pomyslel si při pohledu na její záda.
"Co to táhneš za velkej bágl?"
"To je cello, žádnej bágl," zasmála se Michaela, "jdu akorát z koncertu, výjimečně se mi docela povedl."
"Tak to mně se dneska nepovedlo fakt nic, hele," odpověděl smutně Radek a pokračoval ve sprejování, "a jak ty se vlastně jmenuješ?"
"Michaela. A ty?"
"Já jsem Radek."

Radek se po chvilce ticha a soustředěného sprejování osmělil a rozpovídal se o problémech v rodině. Maminka je opustila a dodnes neví, kde je jí konec. Tatínek si po nějaké době našel o několik let mladší přítelkyni, Radek jí oslovuje mami, ale za svou pravou matku ji nepovažuje. Chtěl jít na střední školu umění a designu, jenomže otec byl výrazně proti jakémukoli umění v domě. Radkovi všechny jeho kresby spálil.

"Takhle s nástrojem bych si k nám domů nakráčet nemohl, otec by mě vydědil a ta jeho nádhera samozřejmě stojí při něm. Ve všem."
"To je blbý, že to máš doma takhle komplikovaný," odpověděla Michaela. "To já bych bez hudby žít nemohla. Kdyby mi naši zakázali cello, asi bych utekla z domova."
"A přesně proto se chovám jako vandal a hajzl, kterej si neváží ničeho a utíkám z domu skoro furt. Otec mě dřív hledal, ale teď už je mu to jedno. Stejně se musím po čase vrátit, protože nemám peníze. To víš, street artem si, holka, nevyděláš."
"Ono ani muzikou si nevyděláš na pořádnej a slušnej život... Ale počkej, já jsem někde slyšela, že ke street artu patří i tanec, je to tak?"
"Jasný, ale tak já radši maluju. U tancování se strašně zapotíš. U malování se maximálně zašpiníš."
"Nechceš mi něco namalovat?" zeptala se nesměle Michaela.
"Na zeď, jo?" smál se Radek. "Ti k tomu napíšu věnování - pro Mišku s cellem! Ty jo, to bych moh'!"

Odhodlaně vzal sprej a chystal se namalovat něco, co by Míšu vystihovalo. Ale pak se zarazil a povídá: "Hele a nechtěla bys třeba namalovat něco na ten velkej bágl, ve kterým to cello nosíš? No, na ten futrál myslím."
"To zní ještě líp než malba na zeď v podchodu," zasmála se také.

Radek sundal Míše cello ze zad a na chvilku se zamyslel. Pak vytáhl z batohu žlutý a oranžový sprej a tvořil. Michaela ho nejdřív soustředěně pozorovala, ale únava z koncertu udělala své a začínaly se jí pomalu klížit oči. Když už se chtěla posadit na Radkovu mikinu položenou na zemi, mistr sprejer zahlásil: "Hotovka!"

Míšin obal na cello nyní zdobila obrovská žlutá žárovka vyzařující své pozitivní světlo. A pod ní bíle dopsáno: Světlo najdeš tam, kde ho nejméně čekáš.
Michaela se rozzářila jako ta žárovka.
"To je tak krásný!" vydechla. "Děkuju!"
"Nemáš zač. Aspoň si konečně chvíli připadám k něčemu."
Nechápavě k němu vzhlédla.
"No, užitečnej. Že se moje výtvory někomu líbí. To spíš já děkuju."

Michaela si na záda oblíkla cello a konečně vyrazila k domovu.
"Hej, počkej ještě!" volal za ní Radek. "Kdybys třeba ještě někdy chtěla něco namalovat... A klidně i normálně na papír... Tak mi napiš." Z batohu vyndal blok a tužku, vytrhl papír, napsal na něj téměř nečitelně svoje telefonní číslo a podal ho překvapené Míše.
"Jestli to číslo přečtu, tak ti napíšu," usmála se. "Ale teď už opravdu musím. Tak ahoj a dobrou!"

Radek se usmál, a když mu Michaela zmizela z dohledu úplně, sbalil své spreje do batohu a vydal se zpátky domů. Cítil se mnohem lépe.