Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem šel jednou v Itálii na pláž si jen tak zaběhat. Měl jsem tenkrát samotářskou náladu a nemohl jsem té noci spát.
K té pláži se šlo skrz asi 400 metrů široký lesík. Když jsem se vracel zpátky v naprosté tmě do kempu, sedl jsem si tenkrát zády ke stromu, abych neměl špatný pocit z prázdného prostoru za zády, položil si ruce na kolena, seděl a naslouchal zvukům přírody. Asi po 20 minutách jsem uslyšel za sebou ťapání. Okamžitě jsem zbystřil a do krve se mi začínal rozlévat adrenalin. Naschvál jsem neotevíral oči, abych tak zvětšil ještě napětí. Brzy už jsem mohl rozpoznat, že to není člověk, ale čtyřnohé zvíře. Naslinil jsme si prst a vnímal odkud vane vítr. Měl jsem štěstí, vanul z jeho strany, takže mě TO nemohlo cítit. S každým krokem se mi zvyšoval tep. Bylo to naprosto fascinující a strašidelné zároveň, ale já stále neotevíral oči. Když už TO něco bylo ode mě asi jen 15 metrů, pomalinku a potichounku jsem se hodně nadechl a držel dech... Čekal jsem se stále zavřenýma očima. Obešlo to můj strom a zastavilo se to asi 4 metry přede mnou. Myslel jsem, že vybuchnu! Celý jsem se chvěl. Když se nic nedělo dál, pomalinku jsem otevřel oči. Napětí bylo obrovské. Měl jsem oči rozkoukané ve tmě, takže jsem okamžitě rozpoznal velikého, bílého vlka. Říkám si: "Panebože, co dělá bílý vlk v těchto klimatických podmínkách!?" Byl jako duch. Seděl tam, nehýbal se a koukal zamyšleně směrem k moři. Už jsem začínal modrat, takže jsem pomalinku začínal potichounku vydechovat. Zaslechl to! Vyskočil asi metr do vzduchu, otočil se na mě, zaujal bojovný postoj, vycenil zuby a v zářících očích mu plál oheň. Říkal jsem si: "Jestli se pohneš, skočí na tebe a je s tebou konec." Pomalu jsem se zase začal nehybně nadechovat, když vtom mi něco vletělo do nosu a já se neubránil kýchnutí. V milisekundách před tím kýchnutím mi proletěl celý život před očima. On se k mému překvapení strašně lekl, vyskočil znovu do vzduchu a zmizel tak rychle, že jsem ho sotva postřehl v dáli. Seděl jsem tam potom zkoprněle ještě asi 5 minut a přemlouval jsme se, abych vstal a vzal nohy na ramena. Nohy mě ale nechtěly hned poslechnout. Konečně se moje tělo pohlo. Ještě v podřepu jsem se obtočil kolem stromu, o který jsem se celou dobu opíral, a připravoval jsem se k vyražení směrem k městu. Nabil jsem svoje svaly k nejrychlejšímu běhu v mém životě, zvedl jsem hlavu připravený okamžitě vyrazit a vtom jsem málem umřel na infarkt. Ten stejný bílý pes...sedí a kouká na mě ze dvou metrů. A ve stejné chvíli jsem se probudil. Dýchám rychle a zběsile, jako po maratónu. Vidím, že jsem pořád v tom lese a sedím pořád u stejného stromu. Rychle se podívám na hodinky. Jsou 4 ráno. Panebože, já jsem usnul!! A náhle mnou projede blesk. S největším očekáváním a strachem se pomalu dívám za strom. Nikdo tam není, jen v dálce v korunách vidím světlo města. Na nic nemyslím, prudce a křečovitě vyrážím k městu. Ve tmě zakopávám o pařez, nevnímám bolest, dělám kotrmelec a bez jakéhokoliv zpomalení běžím dál. Když se udýchaný blížím k začínajícímu městu, pozvolna zpomaluji a na kraji lesa se zastavuji úplně. Opírám se o kolena a zhluboka oddechuji. Najednou mě prostupuje zvláštní pocit, otáčím se zpátky do lesa. A co nevidím. V dálce sedí bílý, nehybný pes z mého snu. Nevěřím svým očím a znova a znova si je protírám. Pořád tam sedí. Štípnu se tedy silně do ruky, až mi vyhrknou slzy, abych se ujistil, že ještě nespím a když zvednu oči...je pryč. Znova si mnu oči a dívám se. Zmizel nadobro.
Ten den jsem lezl do postele s velice zvláštními pocity...