Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jsou čtyři hodiny ráno, lokál už je prázdný a já mám za sebou dvacet hodin práce za barem. Studenti se již přesunuli do druhé místnosti, kde bude jejich party pokračovat do velmi brzkých ranních hodin. Nechci umývat půllitry, nechci utírat zaschlé rozlité panáky tvrdého alkoholu po podlaze a už vůbec nechci sundavat to prostěradlo zacvaknuté v žabkách záclony! Chci jen spát, spát a spát. Teď už vím, co znamená syndrom vyhoření. Bezmoc, únava až do morku kostí, končetiny jako by nepatřily k mému tělu.
Opravdu nechci sundat to prostěradlo, nedosáhnu tam, jsem prostě malinká. Zoufale se podívám na ty maličké tři žabičky, jež pevně drží ve spárech bílé prostěradlo. Odhodlaně si stoupnu na židli, z níž posléze vyskočím na stůl. Rozhodně se natáhnu po první žabce, ale dosáhnu jen toho, že si procvičím baletní prvky. Sáhnu po žabičce podruhé a konečky prstů se mi ji podaří otevřít. Mám z toho radost a na špičkách rychle sahám po druhé, kterou na první pokus otevřu. Třetí žabička se ale nechce vzdát, ani napopáté se mi ji nepodaří otevřít. Cítím, že mi začíná pomalu bublat krev v žilách, když vtom někdo vpadne do prázdné místnosti. Leknutím na stole nadskočím a na nezvaného hosta se otočím. Nějaký vysoký kluk už stojí u mého stolu.
"Chcete pomoci?" vyhrkl na mě ten velký kluk nejspíše proto, že z mé tváře vyčetl zoufalství z té žabičky.
"Když byste byl tak hodný, já tam prostě nedosáhnu," odpověděla jsem mu smutně.
S větou "Škoda, že jsem nepřišel dřív, bych vám pomohl!" si Velký stoupl jen na židli a poslední žabička se vzdala. Bylo dobojováno, mohla jsem jít do postele a spát... Ale místo toho, abych se odbelhala do postele, jsem dál stála na stole a dala se do rozhovoru se svým velkým zachráncem. Rozebírali jsme naši výšku, já svou zakrslost proklínala, on ji vychvaloval do nebes.
"Nemyslete si, pro mě kvůli tomu ani chlapi nechodí tancovat..."
"Ne? Tak dolů! Já vedu taneční kurzy..." rozkázal mi Velký a svůj příkaz umocnil gestem ruky, kterou udělal vzdušnou čáru k zemi.
Vykulila jsem na něj oči a přikrčila se, že budu slézat ze stolu. Náhle ke mně jedním krokem přistoupil a vzal mě do náručí. Začala jsem kopat nohama do vzduchu, že jsem těžká, že mne neunese. On se na mě ale mile usmíval a odpověděl mi, že mu to vůbec nepřijde, a po chvilce mě postavil na zem. Pravou ruku mi položil na záda, jeho dlaň mi schovala snad celou lopatku, já se snažila zachytit jeho levého ramene, byl opravdu hodně vysoký. Pravou ruku rozevřel ve výši svých ramen a moje maličká ruka vklouzla do jeho velké dlaně. Tančili jsme na neexistující hudbu a nepromluvili už spolu.
Intimita tohoto okamžiku s tímto neznámým mužem byla tak neskutečně zvláštní. Ani neznám jeho jméno, tančíme spolu a on se mě dotýká lehce, jako by nedržel ženu, ale květinu. Ticho a nenadálý klid na mne silně zapůsobí. K neznámému se silně přitisknu, on mě obejme oběma rukama kolem pasu a obětí mi vrátí. Silně a pevně mne svírá v náručí, jeho obětí je konejšivé. Hlavu mu zabořím do hrudi, aby si nevšiml mých slz, mých slz únavy a trápení. Nechci, aby je viděl. Pláču v jeho náručí, kde se cítím bezpečně. Po pár minutách jeho pevné obětí povolí a já k němu zvednu své uplakané, utrápené oči. Usměje se na můj unavený obličej svými plnými rty. Upře na mě pohled svých hnědých očí a vzápětí cítím jeho rty na svých...