Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Les byl čím dál řidší a korunami stromů probleskovalo stále větší množství teplého slunečního světla, které dopadalo na podmáčenou půdu a vysoušelo kaluže, co na pěšině zůstaly po nedávných dlouhých, vytrvalých deštích. Střelec se otřásl, když ho hřejivé paprsky pošimraly na kůži a upravil si černou pásku, kterou mezi jeho havraními vlasy téměř nebylo vidět.
Opatrně sešel z cesty a zaposlouchal se do šumu vysokých, vzrostlých stromů. Jejich rozložité koruny se vlnily v mírném větru s ladností, která se s jejich mohutností stěží dala sloučit a tento tichý koncert doplňoval veselý zpěv rozličného ptactva. Po chvíli se přidal rytmus, zprvu nenápadný, který postupně sílil a nabíral na intenzitě. Původce se přiblížil na pouhých několik set metrů, než si střelec stačil uvědomit, odkud zvuk pochází. Uskočil dozadu a skrčil se do prohlubně u cesty tak, že bylo vidět pouze jeho tmavé oči, pozorující okolní krajinu. Do výhledu mu brzy vstoupila silueta muže na vraném koni, ve které s úlevou poznal svého dlouholetého přítele. "Hej!" zavolal na něj a narovnal se, aby měl jezdec možnost ho spatřit. Ten se zprvu polekal, ale skobovitý nos a nezvykle veliký toulec, který měl dotyčný přes rameno, mu i na tu vzdálenost napověděly, o koho se jedná. Seskočil a lehce dopadl na měkkou zem, aby mohli prohodit pár vět. "Koukám, že máme stejné poslání," ukázal střelec místo pozdravu na pásku, trochu nedbale zavázanou přes přítelovo čelo. "Musíme si pospíšit," reagoval na to zdánlivě nesouvisle on, "a každý sám." Muž s toulcem vypadal, jako by ho ta slova překvapila, i když si byl moc dobře vědom děsivé pravdy, kterou skrývaly. "Necítím se tu příliš bezpečně," dodal ještě jezdec, s odporem pohlédl na pár bylin, které jako by právě v tom okamžiku rozvinuly své bělostné květy, vylezl na hřbet neklidného koně a obloukem odcválal. Střelec zapochyboval, že by se snad na severu mohl cítit jistěji, rozhodl se to ale neřešit a vydal se opět po pěšině, zajišťující poněkud přímočařejší cestu k Bílému království.
Nebyl od přírody odvážný, ale léta ve službě ho naučila strach si nepřiznávat. Neměl nejmenší tušení, jak se dostane dovnitř, neměl plán ani žádnou strategii, měl jen cíl. Okolnosti mu k jeho dosažení snad náhodou pomáhaly, takže brzy stanul přede dveřmi do královského sálu. Všechno tu bylo tak jiné, než na co byl zvyklý. Myšlenky mu zmateně vířily v hlavě okolo jednoho jediného úkolu, ale jeho odhodlání už se nezdálo zdaleka tak silné a neovlivnitelné, jako tomu bylo venku v rozlehlých, volných lesích, kde ve vzduchu ještě cítil alespoň zbytky domova. Tady ho oslňující čistota štípala do očí, všechno se tak nepřirozeně lesklo a zářilo... Trvalo nějakou dobu, než sám sebe přesvědčil a víceméně vyrovnaně vešel do honosné síně. Stanul před trůnem a zarazil se. Málem i poklekl, když si najednou uvědomil účel svého příchodu. Pohlédl králi do jasných očí, ve kterých se zračila nevinnost snad celého světa. Stačilo natáhnout luk a zamířit, ale on nemohl. Král se na něj vážně podíval, zvedl se a beze slova nebo gesta odkráčel do vedlejší místnosti. Střelec se složil k zemi, odhodil luk i šípy a dlouho jen ležel, obličej položený na chladivých dlaždicích. Zpod zavřených víček mu stékaly horké slzy a s pleskáním dopadaly na podlahu. Byl sám a bezmocný, jako jedno malé zrnko máku na obrovském bílém talíři.

Ozvalo se hlasité, pronikavé zatroubení a tři pěšáci se na sebe udiveně podívali. To už se jim ale za zády ozval koňský dusot a bláto, odletující od kopyt statného bělouše, ušpinilo jejich světlé uniformy. "Nesu zprávy od jeho Veličenstva," pronesl jezdec co nejvznešeněji. "Musíme si pospíšit," pokračoval, jako by se snad jednalo o nějakou novinu, "ale všichni dohromady a přesně podle plánu!" Nato se otočil a zase odcválal.

Král to pozoroval z okna. Zářivé pláště, které se míhaly mezi tmavými tenkými kmeny v jeho království, pro něj nemohly znamenat nic dobrého. Všichni jeho poddaní však byli pryč, plnili úkol, který jim zadal, a tak se neměl s kým poradit. Jak mohl tušit, že se Bílí rozhodnou pro útěk právě teď? Rozhlédl se po zatuchlé místnosti. Sotva v tom šeru rozeznával černé police plné knih, z nichž ani jedna by mu stejně nepomohla. Byly celé ohmatané a ošuntělé a rozpadaly se, přestože je už po staletí nikdo nesměl číst. Proto je také uložili sem, do jeho soukromého sálu, aby nelákaly obyčejné služebnictvo. Byly to romány, romány o životě, lásce a štěstí, které by kazily špinavou mysl občanů Černého města.
Se skřípěním se rozletěly dveře a ta náhlá záplava světla krále na chvíli oslepila. Čtyři muži na něj hleděli přímo a nevinně, ale blýskající se ostré zbraně v jejich rukou jasně vyjadřovaly to, co nikdo nevyslovil. Byl obklíčen a nemohl nic dělat - on, představitel nejvyšší moci a navíc ve svém vlastním sídle! V léty ošlehané hrubé tváři s výraznými rysy se mu odrážel neovladatelný vztek a ohromná nenávist, když si z hlavy pomalu sundával těžkou, černou korunu. Dopadla na tvrdou kamennou podlahu a doprovázena řinčením se dokutálela až těsně před bělostné pláště příchozích, jako by věděla, kde přesně se zastavit.

Oba najednou se odpoutali od černobílého světa šachovnice, smířeni s koncem příběhu, který společně vytvořili, a podívali se na sebe přes desku hracího stolku. Jejich oči se zdály být živé a pronikavé, plné zážitků a emocí. Ty hluboké kaštanové ale neztratily nic ze své odhodlanosti porazit ty blankytně modré. Vždyť chybělo jen tak málo!