Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je 1. ledna. Sedím u svého počítače a kopíruji fotky z foťáku, který jsem měla včera, a vlastně ještě dneska, s sebou na mejdanu. Zase se mi derou do očí slzy, když si vzpomenu na to, co se stalo. Nezvládám to, jsem prostě na dně. A nejen já. A to mi ještě dneska o pár minut po půlnoci tolik lidí přálo, ať se mi v nadcházejícím Novém roku vše zlé vyhýbá a strávím jej v klidu, pohodě, štěstí, zdraví apod. Je to jako zlá noční můra, ze které chci procitnout a zjistit, že je zase všechno "fajn" a nikomu se nic nestalo. Jenže si tu nalhávám něco, co vím, že už nikdy nebude pravda. Už nikdy nebude všechno v pohodě, jako to bylo, než jsme včera odjeli z Kryštofovy chaty.
Právě včera byl Silvestr a my jsme měli každoroční "silvestrovský mejdan" na chatě jednoho kamaráda. Byla jsem domluvená z Gábinou, mou nejlepší kamarádkou, že k nám v silvestrovský den "D" odpoledne přijde a budeme se chystat na večer, kdy vypukne ta velkolepá "pařba"! Vše proběhlo tak, jak mělo a v 18 hodin, kdy jsme byly stylově oblečené, perfektně nalíčené a taky nepostradatelně informované od rodičů o tom, v kolik hodin a v jakém stavu se máme laskavě dostavit domů, někdo zazvonil na náš zvonek. Byl to Honza; brala jsem ho jako svého bratra - znali jsme se už od útlého dětství, byť byl o dva roky starší než já. "Můžeme vyrazit?" opáčil s úsměvem od ucha k uchu, když nás dvě spatřil. Gábina totiž byla jeho tajná láska, ovšem zatím se jí nehodlal svěřovat, měl naplánováno to udělat dnes o půlnoci. "No jasně. Čau!" houkli jsme ještě směrem k našim a vyrazili k autu. Byly hned dva důvody, proč si zrovna dneska zahrál na řidiče Honza. Zaprvé byl zásadně proti pozřít dnes, stejně jako v kterýkoliv jiný den, alkohol - což se hodilo mně - a zadruhé mohl být celý večer nablízku Gábině, a to se zase hodilo jemu. Takže řidiče jsme měli, mohli jsme jet. Cestou jsme se ještě stavili pro dva spolužáky a zároveň dobré kamarády ze třídy a mohli jsme uhánět směr Kryštofova chata. Najeli jsme na výpadovku z města a "švihali" si to po cestě asi osmdesátikilometrovou rychlostí. Honza najednou přibrzdil. "Kryštof říkal, že by tady někde měla být lesní cesta, na kterou máme odbočit, ale žádnou tady nevidím." Takže jsme chvíli bloudili, než jsme ji našli a pak jsme po ní jeli ještě asi 5 kilometrů, než jsme před sebou spatřili docela velkou novodobou chatu. "Teda, vypadá dost dobře na to, že je to uprostřed takové džungle a ještě k tomu tak daleko od civilizace," vyhrkl Štěpán. Za okny už blikala světla všech barev a ozývala se hlasitá hudba. Zábava, ačkoli bylo teprve něco kolem 19. hodiny, byla v plném proudu. Vyšli jsme pár schodů k chatě, kde nás téměř hned mezi dveřmi přivítal Kryštof. Chata vypadala zevnitř ještě lepší než zvenku, celkově působila tak nadčasově, moderně. "Tohle bude super mejdan!" křikla mi do ucha Gábina. Jen jsem němě přikývla a usmála se na ni, protože nemělo cenu cokoli říkat, skoro nebylo slyšet vlastního slova. Přidali jsme se s k ostatním - tedy spíše k těm, co ještě vydrželi tancovat. Mnoho párů už totiž trávilo posledních hodin tohoto roku příjemnějšími věcmi, než bylo skotačení pod stroboskopem a zářivou koulí.
Kluci, ať už ti, co s námi přijeli, nebo ti, co už na párty byli, nám neustále nosili různé drinky, až už jsem to nemohla vydržet a utekla ven na čerstvý vzduch. Chvíli jsem tam jen tak seděla a dýchala svěží chladný vánek. Pomalu mě to přestávalo bavit, mrkla jsem tedy na hodinky na svém levém zápěstí. Za pět minut půlnoc! Vrátila jsem se zpátky do chaty, kde měli všichni největší pilno s chystáním skleniček a lahví s bublinkovým vínem. Gábina se ke mně přitočila s otázkou: "Jsi v pohodě?" "Jo, jasně! Jen jsem se potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu, je tu hrozně nakouřeno a navíc jsem chvíli potřebovala od těch dvou neodbytných oddech!" Usmála jsem se na ni a mávla směrem ke klukům. Gabka pochopila: "Taky jsem šla za Honzou. Chvíli jsme si povídali a pak se začalo chystat na ten půlnoční přípitek!" "Aha, tak to jo. Pojď, jdeme k ostatním!" Tentokrát jsem zase pochopila já. Honza a Gábina k sobě mají o další krůček blíž. Jen tak dál! - pomyslela jsem si. "Takže vážení, za 60 vteřinek tady máme dlouho očekávanou půlnoc," svolával k sobě všechny bavič a pořadatel Kryštof, "přeju vám všem do Nového roku s periodou 07 všechno nejlepší, ať se vám vše zlé vyhýbá a doufám, že se tady za rok sejdeme ve stejném nebo vyšším," přičemž mrkl na svou přítelkyni, "počtu jako dnes!" A odzátkoval šampaňské, které po celou dobu držel v ruce. Nalil každému do skleničky a všichni si začali přát "hodně štěstí a zdraví do toho nadcházejícího roku" atd. Na pár minut jsme se přemístili ven, kde jsme koukali na parádní ohňostroj a pak se pokračovalo, stejně jako před přípitkem, v popíjení malinko jiného pití než je šampaňské o 12 % alkoholového obsahu. Spatřila jsem Gábinu, jak sedí na pohovce a vykládá něco Honzovi, ale přišli kluci, ať jdu s nimi tančit, takže jsem jejich pozvání neodmítla. Jen ať si Honza vylije srdíčko své milované...
Po nějaké době jsem znovu mrkla na hodinky. Kontrolovala jsem čas, protože jsme nesměli přijít domů později, než bylo dohodnuto s našima. A sakra, za 45 minut máme být doma. Našla jsem Honzu, kde jinde než v objetí Gábiny. "Sem jsme jeli skoro hodinu, ale celkem dlouho jsme bloudili, takže zpátky by nám těch 45 minut mohlo stačit, ne?" "To mohlo, ale radši vyrazíme už teď, ať můžeme jet pomalu. Chcete být doma radši dřív než pozdě, ne?" Jako by mi četl myšlenky, řekla jsem si. "Pro kluky nechoď, jsme domluvení. Přespí tady a přijedou domů až zítra s jinou partou lidí." "O.K. Jen se jdu ještě pozdravit s Kryštofem a poděkovat mu za pozvání. Jdete se mnou, ne?" Rozloučili jsme se s ním i se všemi ostatními a vyrazili domů. Ještě jsme neujeli ani kilometr a začalo hustě sněžit, což nás mírně zpomalilo.
Honza pustil přehrávač a plně se věnoval řízení. Zato my dvě na zadních sedadlech jsme zpívaly písničky spolu se zpěváky, jejichž hlasy zněly z reproduktorů. Sjeli jsme ze zasněžené polní cestičky, kterou jsme před pár hodinami nemohli objevit a před námi se objevila dlouho rovina vedoucí k městu. Z dálky se k nám poměrně velkou rychlostí na to, jaké bylo počasí, řítilo velké auto. My s Gábinou jsme mu nevěnovaly nějakou zvláštní pozornost a dál hlasitě a určitě i falešně zpívaly. Honza však přibrzdil a mžoural do bílé mlhy. "Holky," řekl po pár vteřinách Honza, "nezdá se vám, že jede přímo naproti nám!?" Okamžitě jsme přestaly blbnout a všichni jsme se koukali před sebe do oslnivých světel protijedoucího auta, nejspíš nějaké dodávky. Její řidič měl pěkně bezohledně zapnuty dálkové reflektory. Honzovi se to ale nezdálo - zasněžená cesta opravdu neposkytovala tolik místa, aby se zde minula dvě auta. Dodávka už byla jen pár metrů od naší felicie. Proč ten vůl nepřibrzdí, když vidí, že tady krokem jedeme i my a že nemá celou silnici jen pro sebe? To si jako nevšiml, že už jsou cesty zasněžené? A že na Nový rok silničáři nemakají?
Hlavou mi problesklo tolik otázek, ale nebyla jsem s to ani jednu z nich vyslovit. Jen jsem tam seděla, neschopna sebemenšího pohybu. Teď už byl jen kousíček od nás. Honza na poslední chvíli šlápl na plyn a snažil se strhnout volant doprava do zavátého příkopu. Zavřela jsem oči a zapřela se do Honzovy sedačky před sebou, i když jsem byla připoutaná bezpečnostními pásy. Ozvala se strašná rána, řinčení skel, skřípění brzd a pak už bylo jen ticho. Otevřela jsem oči a viděla, jak je bok na mé a Honzově straně drasticky promáčknutý. Odepnula jsem si pás a vyndala nohu zpod zdevastovaného plechu, který mi rozřízl nohu. Bolela mě hlava a cítila jsem, jak mi po levém spánku teče potůček krve. Nevšímala jsem si toho a koukla na Gábinu, která nehnutě seděla a vyděšeně koukala na Honzu. "Není ti nic?" "N-ne, ale po-podívej se na Honzu!" koktala zmateně. To jsem přes ty plechy nemohla, takže jsem přelezla přes stále ještě nehýbající se Gábinu, abych mohla vystoupit jejími dveřmi. Vylezla jsem ze zmačkaného auta ven a otevřela dveře spolujezdce, abych se dostala blíž k Honzovi. Sotva jsem však dosedla na sedadlo, vykřikla jsem, okamžitě zase vylezla ven a začala brečet. Honza měl rozchlíplou kůži na hlavě, přičemž z jedné strany kapala jakási tekutina a z úst mu vytékala krev. Břicho měl hluboce pořezané od skla, které se při nárazu vysypalo z oken. Objala jsem Gábinu a řekla tu nejhnusnější větu, kterou jsem v tu chvíli říct mohla: "Je mrtvý!" Gábina se zhroutila, zůstala dřepět opřená o auto a brečela. Teď jsem jí ale nějak nemohla pomoct, ani nebyl žádný způsob jak to udělat. Rozhlédla jsem se, kde skončilo auto, které do nás narazilo a spatřila jsem ho jen o pár metrů dál se zmačkaným "předkem". Vydala jsem se k němu kulhavou chůzí, kvůli pořezané noze a s očima plnýma slz. Rozrazila jsem řidičovy dveře a uviděla něco, co jsem opravdu nečekala. Seděl tam nějaký kluk, mohl mít tak kolem devatenácti let a dlouze pil z litrové láhve vodky, ve které už zbývalo jen na dně. Nejspíš měl zlomený nos a rozbitý ret, z obou mu totiž tekla krev. Jak je možné, že zemřou vždycky jen ti nevinní? Honza přece absolutně za nic nemohl, to tenhle...ani nevím, jak ho nazvat! "Ty kreténe!" zařvala jsem na něj chraplavým hlasem plným slz a vzteku. Kluk na mě pohlédl kalným pohledem, ovšem na víc se nezmohl. Odkulhala jsem zpátky k naší pomačkané felicii, pomohla vstát Gábině ze země, znovu jsem ji objala a snažila se ji uklidnit, abych mohla vlézt na zadní sedadlo a vytáhnout z kabelky mobil. Snažila jsem se nepodívat se přitom na Honzu, pohled do jeho tváře bych už nesnesla. Ze všeho nejdřív jsem zavolala záchranku. Operátorka mě uklidňovala, že už tam někoho posílá a že o ostatní se už nemám starat, že zavolá policii i hasiče.
Za pár minut bylo místo nehody obklopené automobily policajtů, hasičů i záchranářů. Ti Honzovo tělo jen přenesli na nosítka, překryli černým igelitem a naložili do jedné z připravených záchranek. Ta po chvilce odjela. Dva policisté vytáhli z dodávky opilého kluka, kterému okamžitě přiložili k ústům alkoholtester. Neměl ani sílu jim vzdorovat, s prázdnou lahví v ruce nadýchal 4,85 promile alkoholu v krvi. Načež byl odtáhnut do policejního auta a odvezen bůhví kam. Další dva policisté přišli k nám, vysvětlili nám, co se teď bude dít a že nás sanitka odveze do nemocnice, kde nás ošetří. Ovšem slíbili, že se za námi ještě zastaví - z důvodu výslechu. "Jste jediní dva svědkové," řekl vyšší, vousatý policista, "ten opilý nám toho moc neřekne. Je to na vás."
Probudila jsem se s obvázanou hlavou a zašitou ránou na levém noze. Nalevo ode mě ležela na lůžku Gábina, která ještě spala. Pod očima měla velké modré kruhy, nejspíš zbytek noci probrečela a usnula nad ránem, napadlo mě. Zaposlouchala jsem se do hlasů, které jsem slyšela z chodby. "Utrpěly šok, musíte jim nechat pár dní na to, aby se mohly vzpamatovat a dát se do kupy. V tomhle stavu Vám nic nepoví." "Jistě, ale jak dlouho? Jejich výpovědi jsou pro nás velmi důležité." "Dejte jim čas! To je vše. Nashle!" Bezprostředně po ukončení rozhovoru někdo vešel do pokoje. Byl to nejspíš lékař - na svém bílém plášti měl připevněnou vizitku se jménem, fotkou a nápisem "primář chirurgie". "Jak se cítíme?" nadhodil šeptem rádoby optimisticky. "Ještě si pořádně odpočiňte a pak, pokud Vám bude dobře, můžete jít domů. Máte řeznou ránu na levé noze a lehký otřes mozku. Vaši rodiče tady celou noc čekali, než se proberete." Usmál se a mně se hrnuly do očí slzy. Dělal, že si toho nevšiml, otočil se a vyšel z pokoje. Stěží jsem se převrátila na druhý bok zrovna ve chvíli, kdy se protrhla pomyslná hráz v mých očích plných slz...