Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

To je pech! Můj úžasně naplánovaný Silvestr totálně zkrachoval. Musím s našima na hory. Vymysleli si trapnou oslavu na chatě se známými a já tam budu jen do počtu, protože tam na 100% budou samí "trapáci".
Vyjíždíme hned ráno (hnusně brzy). Ani jsem si nevzala lyže. Naši mě radostně přesvědčují, že si můžu pěkně zabobovat. No, nazdar. Po příjezdu je zřejmé, že mi stejně nic jiného nezbývá. Nikdo si mě nevšímá. Vybalím si na pokoji věci a jdu přeci jen vyzkoušet půjčené boby. Milí rodičové jsou rádi, že se mě zbavili. Je to vzájemné.
Zamířím na sjezdovku. Je tu celkem rušno. Dám si slalom, to určitě zmáknu. A už si to svištím dolů. Křičím, co to dá: "Pozór! Jedůů! Bacháá!" To je jízda. Všichni hezky uhýbají. Všichni vlastně ne. Najednou se ke mně z boku řítí lyžař, který mě asi přehlédl a přeslechl. Kouká jen dopředu a já už nestíhám nikam uhnout. Nevím, kdo koho přejel, oba se válíme v křoví u sjezdovky. První se hrabu já, pak jdou boby, nakonec ten slepej cvok. Teda! Zírám! Když ho okouknu z blízka, vypadá dobře. Černé rozcuchané vlasy, tmavě modré oči, sympaťák, tak odhadem trošku starší než já. A vůbec se nezlobí. Naopak. Chechtá se mi.
"Já vím, že boby nemají na sjezdovce co dělat...," blekotám, "ale, když, já.." Už jsem nedopověděla a padám. Do slova a do písmene jsem před ním padla na zadek. Ne proto, že byl tak hezkej. Udělala jsem krok dozadu, přišlápla jsem si boby za sebou a s plnou parádou do nich kecla. Když pominu naraženou kostrč, bylo to opravdu bezva. Ty praštěný boby se se mnou totiž rozjely přímo dolů z kopce. Úspěšně jsem ještě cestou téměř srazila další dva lyžaře a podtrhla nohy nějakému chodci, který se po sjezdovce motal.
Dopad byl měkký. Hupsla jsem přímo do nějaké závěje. Jen boby mě přitom praštily do hlavy. Už vím, proč v komixech kreslí kolem praštěných hvězdičky - taky jsem je viděla.
V první chvíli si myslím, že si nikdo nevšímá té neforemné velké sněhové koule (tak právě vypadám) dole pod sjezdovkou. Mýlím se. Nějaký dobrák ze mě odškrabává vrstvu sněhu. Zprvu vidím, pravda, trochu bíle. A bác ho! Třeštím oči víc než ve všech těch komixech. Je to ten kluk, co jsem ho nahoře sejmula. Ať žijou trapasy.
"Jsi celá?" ptá se starostlivě. Vyplivnu zbytky sněhu a usměji se tím nejzářivějším úsměvem: "Když mi podáš támhle ten raneček kostí, tak ano." Můj pokus o vtip ho absolutně nerozhodil. "Tak ho vezmem s sebou a půjdem tě slepit, co říkáš? Bydlím támhle kousek v té chatě."
Najednou je mi parádně blaze. Tam přeci přebývám i já!
Co dodat? Silvestr byl super! Jirka o mě pečoval až do Nového roku. Ani se mi nechtělo domů. Příští Silvestr plánuju s našima na chatě...