Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Sotva jsem se probudila, už slyším křik zdola. Očekávám, že každou chvilku dorazí první příchozí. A opravdu! Půl osmé, dveře se rozrážejí a vidím mně již důvěrné a známé tváře. Znám jejich jména i přezdívky, směji se společně s nimi a mám je ráda, i když si to vůbec nezaslouží. Přicházejí celí vymrzlí s červenými nosy, z čehož usuzuji, že již nastal krutý podzim. Opět je mohu sledovat jen matně, protože jsem zase strašně špinavá. Už týden mě nikdo neumyl mokrou houbou. Já přitom vím, že službu mají děvčata ve třetí lavici, která však řeší naprosto jiné starosti. Někdy slýchám, o čem si vyprávějí i co probírají a občas jim možná trošku závidím, že mohou chodit a bavit se. Nemohu jim proto vyčítat, že na ošklivou tabuli zapomínají, ačkoliv jim tuto povinnost třídní profesorka neustále připomíná. Třídní mých dětí musím litovat. Někdy, když už je třída prázdná, zůstane sedět a já vidím její ustarané oči a slyším její povzdechy.

Co se týče mého vztahu k chlapcům, jsem každý rok zamilovaná do někoho jiného. Letos je tím šťastným brunet v poslední lavici. Pořád na něj mrkám a on na mě jen buď nepřítomně "vejrá" nebo se na mě zuřivě šklebí při opisování zadání písemky (a nejen on!). Strašně se před ním stydím, když jsem tak špinavá.

Mým nejoblíbenějším předmětem je matematika, protože na této hodině ke mně vždy přistupuje jeden žák po druhém a já mám možnost všechny si je prohlédnout. Oni po mně čmárají a potom případně i patlají rukama. A já se na ně jen usmívám a oni jakoby slepí koukají jako spadlí z višně. Někteří u mě dokonce stráví podstatnou část hodiny, přičemž na mě zírají, až musím uhýbat očima.

Někdy už je toho na mě opravdu moc. Ten řev během celého vyučování mi dává pořádně zabrat, a proto se těším, až nám odzvoní čtvrt na dvě, kdy moje děti vyrazí každý za svou zábavou a já si konečně vydechnu. Přemýšlím o tom, že znám snad nejvíce mladých lidí na celém světě a že každý do jednoho je jiný - originální a svůj. Uvědomuji si také to, že tito mladí lidé zestárnou a třeba někteří budou za pár let stát tady přede mnou a budou se rozčilovat s dětmi stejně tak, jako se rozčilují ti, které právě považují za směšné figurky mluvící do větru.

Tak nevím - uvědomují si vůbec studenti, že jednou budou zrovna takoví, jako jsou teď jejich učitelé, kteří jim připadají nehezcí, nehrdinští a nevýjimeční? Uvědomují si vůbec, že tihle naoko šéfové se taky něčeho bojí, někoho mají rádi a něco v životě ztratili?"