Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pavel byl bezvýznamným hochem, moc nemluvil a nikdy se nijak neprojevoval, lidé ho měli za moulu. Zcela překvapivě však jeho největší vášní bylo horolezectví místo sbírání motýlů, jak se někdo domníval. Leč jakmile ho tito posměváčci viděli v akci, spadla jim brada. Později, když už byl starší, lezl po střechách a skákal z jedné na druhou. Dalo by se to přirovnat k něčemu podobnému jako dnešní parkur. A když byl ve zlatém věku mládí, začal se tím živit. Jezdil do Alp, kde se účastnil všelijakých soutěží a nejednou byl první. Z kdysi nezajímavého mouly se stal vážený oslavenec.

Občas jsem ho navštěvoval. V jeho domě se to doslova hemžilo slavnými osobnostmi z řad sportovců, podnikatelů či jiných významných osobností. Mnoho manažerů jej chtělo využít pro reklamu, hlavně na masti či sušenky.

Jenže Pavlovi postupně sláva začal stoupat na mozek, myslel si, že může všechno.
Jednou při jednom z večírků, které pořádal, se údajně pokusil znásilnit jednu ženu. A jako na potvoru to byla manželka nějakého velkého zvířete na ministerstvu. "Poškozená" žena to hned oznámila médiím a její manžel se postaral o to, aby se to nenechalo zamést pod koberec. Jako horolezec byl vyřízený.

Kdovíjak to tenkrát doopravdy bylo, Pavel tvrdil, že je nevinný, leč komu si myslíte, že věří víc? Pavel dostal podmínku dva roky, někdo by to považoval za výhru, jenže pro něj to byl naprostý konec. Nikde ho už nechtěli, kam přišel, tam si na něj ukazovali. Pavla to začalo neskutečně štvát, začal pít, aby na všechno zapomněl, jenže se mu to vymklo kontrole.

Jednou jsem šel na návštěvu do jeho vily, ovšem dveře byly zapečetěné a na kliku někdo nalepil nápis "Exekučně zabaveno". Došlo mi, co se stalo. Když jsem se mu pokusil dovolat, ozvalo se z telefonu, že volané číslo neexistuje. Zbavil se tedy i mobilu.

Po nějakém čase, když už ta aféra utichla, šel jsem po ulici a tam mě nějaký žebrák prosil o peníze. Když jsem se mu podíval blíže do tváře, poznal jsem ho. Byl sice poněkud zarostlejší a špinavý, leč stále jsem v něm viděl Pavla. On mě však nepoznal, nejspíš se pomátl, stále jen opakoval frázi: "Dejte mi peníze! Dejte mi peníze, prosím..." Dal jsem mu tedy alespoň pár tisíc a šel. Pavel měl nesmírnou radost a já si jen říkal, že by bylo snad lepší, kdyby byl tím nepřítomným nekňubou než slavným na pět minut.