Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl chladný listopadový den, vítr se proháněl mezi holými větvemi košatých stromů a po smutné a holé krajině se rozléhal zpěv ptáků, kteří neodlétli do teplých krajin.

Stejně tak i já jsem sledovala skupinku dětí, hrající si na chodníku před naším domem. Seděla jsem za oknem zabalená v peřině a v podpaží držela teploměr, jenž ukazoval horečku. Jak ráda bych teď byla mezi nimi a užívala si dětských radovánek. Jenže já musela ležet doma, pít teplý čaj s medem a polykat jednu pilulku za druhou. Můj mladší bráška si hrál v obýváku na koberci s dřevěným vláčkem, který dostal minulé Vánoce od dědečka. Mamka stála v kuchyni a vařila večeři pro tátu, jenž se měl každým okamžikem vrátit z práce.

Jak jsem tak přejížděla očima po našem obýváku, který je jen tak mimochodem úplně úžasný, protože ho dělal můj "super" táta, narazila jsem na knihu o psech. Už odmalička jsem si přála malé štěňátko a rodiče o mojí skryté touze neměli ani nejmenší tušení, tedy aspoň jsem si to myslela. Šla jsem k poličce a vytáhla si knížku plnou fotek psů a začetla se do jejich vlastností a věrnosti jejich majitelům. Zastavila jsem se přesně na straně 132 nahoře a uviděla svého vysněného psa. Na obrázku se tam roztomile válelo v trávě malé štěně labradora. Bíle jako sníh a tak roztomilé.

Asi za týden, když jsem se uzdravila, jsme s tátou hrabali listí na zahradě našeho rodinného domku. Zrovna když jsem jej shrabávala mezi keři, uslyšela jsem takové táhle kňučení ozývající se z rohu od plotu. Rozhrnula jsem větve keře a uviděla, že v díře v plotě se zachytilo malé štěně a vyčnívající drát mu roztrhl kůži na hřbetě. Ihned jsem zavolala tatínka a ukázala mu štěně. Táta poklekl k plotu a to nebohé štěňátko vysvobodil. Nasedli jsme hned do našeho auta a jeli k veterináři, který bydel kousek od našeho domu. Celou cestu jsem se ptala táty, co s tím štěňátkem bude. On říkal, že ho dají do útulku a tam si pro něj přijde nějaký náhradní majitel.

Teď, když si zbytek dne vybavuji zpětně, pamatuji si jenom slzy, přemlouvání táty, jestli bych si ho mohla nechat a jeho vytrvalé odmítání, protože bych se o něj nedokázala prý postarat. Ležím na posteli v pokoji a vybavuji s tuto scénu dokola a dokola a stále nemůžu uvěřit, že mě táta poslal pryč z ordinace a domluvil s panem doktorem dál, co bude se štěnětem. Tehdy jsem se rozhodla, že s tátou nepromluvím, dokud mi nepořídí pejska.

Najednou někdo zaklepal na dveře mého pokoje. Byl to táta. Vešel dovnitř. Koukala jsem na něj naštvaně a všimla si, že poslední dobou musel nějak přibrat, protože mu trošku narostlo břicho. Přišel ke mně, ale já se na něj ani nepodívala, protože jsem byla pořád naštvaná. Najednou se jeho břicho pohnulo a z rozepnutého zipu jeho mikiny vykoukla bílá hlava malého štěňátka. Vyskočilo na moji postel a já uviděla, že má na hřbetě čerstvě zahojenou jizvu. Objala jsem svého tátu a uvědomila si, že mám toho nejlepšího taťku na světě.
Tento den si pamatuji dodnes, jako by se stal včera.