Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tak vám tedy povím, jak se mi v dětství splnil sen. Dnes na to ráda vzpomínám a každou zimu pozoruji večerní oblohu. Protože člověk nikdy neví...

Bylo mi asi pět, věřila jsem na Ježíška a nemohla jsem se dočkat Vánoc. Venku neustále sněžilo, chodili jsme sáňkovat a večer jsme pekli cukroví. Čím se Štědrý den přibližoval, tím jsem se chovala nedočkavěji. Kreslila jsem Ježíškovi dopis asi podesáté a pokaždé mě napadaly další a další věci, které jsem chtěla a "nutně" potřebovala. Mým největším snem ale nebyla panenka, plyšák nebo jiná hračka. Já si přála psa! V té době běžel v televizi seriál 101 dalmatinů, naše teta měla krásného křížence asi dva měsíce a také naši sousedé se již starali o štěňátko.

A konečně nastala ta dlohou očekávaná chvíle. Štědrý večer byl tady. Po slavnostní večeři, při které jsem jen s nechutí spořádala svoji porci kapra, jsme se odebrali ke stromečku. Byl nejenom krásně ozdoben, ale hlavně byl obklopen mnoha dárky. Žádný z nich však neštěkal ani nevrtěl ocáskem. Bylo mi to moc líto. "Ježíšek zapomněl na ten nejdůležitější dárek!" stěžovala jsem si mamince, ale ta mě nedokázala potěšit. Večer jsem ve svém podkrovním pokoji ležela na posteli spolu s novými hračkami a zaslzenýma očima pozorovala nočí oblohu. Najednou jsem něco uviděla! Na obloze zazářila padající hvězda. Než jsem si však stihla něco přát, uslyšela jsem slabé kňučení. "Co??" vykřikla jsem a rychlostí blesku jsem seběhla dolů a nepřezutá jsem vyšla na zasněženou zahradu. Chlad jsem v tu chvíli necítila, mě totiž hřála naděje...a potom...nevěřila jsem vlastním očím. "Mámí, tatí!" zavolala jsem šťastně. Před brankou leželo malé štěně schoulené do klubíčka...