Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednou odpoledne asi kolem sedmé hodiny večerní se vracím domů z práce. Jedu po své obvyklé trase, přes vesničku Novou Lhotu, dále mezi poli a pak pokračuji po silnici k domovu. Dnes je ale ve vzduchu něco zvláštního. Bohužel netuším, co to může být, tak to neřeším. V práci jsme měli schůzi, která se značně protáhla, a proto nyní spěchám domů, abych ještě zastihl děti, než vstoupí do "Království snů". Stojím na semaforech a už nějakou dobu čekám, až naskočí zelená. Abych si zkrátil čekání, poslouchám rádio: "V jižních Čechách hrozí vydatné deště a silný vítr ze severozápadu, vítr může dosahovat v nárazech až rychlosti 130 km/h..." Konečně zelená! Pokračuji dál, už mi zbývá jen asi 30 minut cesty.

Najednou se silně rozpršelo a začal foukat i silný vítr, jak bylo řečeno v předpovědi. Samozřejmě přizpůsobuji svou jízdu, dávám nohu z plynu a jsem ostražitější. Už projíždím mezi poli. Na pravé straně směrem k dálnici se něco děje, nevím co. Nemohu sledovat okolí, protože přede mnou se velice zvláštním způsobem pohybuje auto s ženou za volantem. Nad dálnicí je stále černěji, vypadá to na bouřku. Předjíždím auto přede mnou. Náhle mi připadá mi, že vidím tornádo jak z amerických filmů. 'To není možné,' říkám si, 'tornádo a u nás!?' Zastavuji na okraji silnice, něco takového se nevidí každý den, a jelikož pracuji jako reportér, je mou povinností zachytit tento okamžik. Vytahuji svou kameru a další vybavení. Tornádo, dá-li se to tak vůbec nazvat, rychle putuje k zemskému povrchu. Vypadá jako obrovský trychtýř. Stále tomu nemohu uvěřit, štípu se do ruky, abych se ujistil, že to není jen sen. Není. Tornádo "nasálo" několik menších stromků a řítí se přímo na projíždějící auta, nastává zmatek. Řidiči neví, zda mají zastavit a schovat se, nebo se rychle dostat pryč. Většina volí druhou možnost.

Stojím s otevřenými ústy a přemýšlím, co udělám, jestli se tornádo požene směrem, kde stojím. Tornádo se však pohybuje opačným směrem, k mému domovu. 'Rodina!' probleskne mi hlavou. Co bude s nimi, musím je varovat! Pokouším se vytočit číslo. "Volané číslo neexistuje!" To není možné, kontroluji jej znovu a zjistím, že mi chybí čtyřka na konci. Volám znovu. Nikdo to nebere. Mám strach. Proč mi nezvedají telefon? Jsou v pořádku? Zkouším to ještě jednou. Zvedli to. Pokouším se je varovat, že jim hrozí nebezpečí, ale má žena mi nevěří a myslí si, že jsem opilý. Snažím se jí to vyvrátit, neposlouchá. Zavěsila. Je mi do breku. Tak ji aspoň posílám obrázek tornáda, které jsem svým mobilem vyfotil, třeba mi uvěří takhle. A ještě poznámku, ať vezme děti a jdou do sklepa a tam se schovají na nějaké bezpečné místo. Snad tak učiní, budu doufat! Nic jiného mi nezbývá.

Pokouším se také volat do redakce a oznámit jim, co se děje. Dostávám povolení k natočení reportáže o takto ojedinělém jevu. Začínám natáčet, po chvíli mi bohužel tornádo mizí z dohledu. Opět se mě zmocňuje strach o rodinu a přátele z vesnice. Neváhám a jedu domů, žádná práce mi nestojí za to, abych přišel o své blízké! Bohužel jsem přijel pozdě kvůli popadaným stromům na silnici. Stojím na místě, kde dříve stála cedule "Homole", oznamující začátek naší vesnice. Jenže teď tu po vesnici zbyly jen hromady sutin po domech, kterých tu stálo asi dvacet. Vystupuji z auta a stále se snažím vzpamatovat se z toho šoku. Nemám rodinu, přátele, nemám nic. Stále se ale nevzdávám naděje, že uposlechli mého varování a schovali se. Ozval se dětský pláč, nevím, jestli jde z našeho domu, nebo od sousedů, každopádně se rozběhnu za zvukem. Pod hromadou sutin leží schoulená nejen moje žena, ale i další obyvatelé Homolí! Většina z nich je zraněná, volám proto bez váhání záchrannou službu. Poté se vydávám do sutin podívat se, zda není někdo těžce raněný. Dva muži a jedno asi devítileté dítě jsou v bezvědomí. Starší žena má zaklíněné obě nohy pod spadlým trámem a je v silném šoku. Má rodina se zdá být v pořádku. Jsem rád, že uvěřili mému varování a informovali i sousedy. Zachránilo jim to život. Mé pocity se nedají vyjádřit a jen málokdo je pochopí.

Další den se z novin dozvídám, že tornádo téměř zasáhlo celé jižní Čechy a zdevastovalo více jak 60 % území. Tisíce lidí je raněných a spousta jich je bez střechy nad hlavou. Je to největší katastrofa, která postihla Českou republiku. A já jsem bohužel jejím svědkem.