Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vypravování s prvky zamyšlení
• aneb Příběh ze života - jak návštěva cukrárny ovlivnila můj vztah

Nedávno jsme s přítelem prožívali krušné období, neustále jsme se hádali, hledali na sobě chyby a trávili spolu čím dál tím méně času. On měl hodně práce, já zase starosti s rodiči, se školou i s financemi. Bylo to pro oba těžké a místo toho, abychom si to navzájem ulehčili, jsme se trápili ještě takhle.
Rozhodli jsme se, že v sobotu zajdeme do kina, uděláme si hezký den a pokusíme se všechno nějak vyřešit. Obávala jsem se však, že nebude jiná šance, než se rozejít nebo si od sebe na chvíli odpočinout.

Měla jsem ten den celý volný, tak jsem šla ke kadeřnici, bloumala po obchodech a čekala, až mě přítel vyzvedne na smluveném místě...
Jenže ten mi zavolal, že mají v práci poradu, že přijede později. Nechtěla jsem si kazit tak hezký den a zlobit se na něj, zašla jsem si proto do cukrárny na kafíčko, že si zpříjemním odpoledne a v klidu na něj počkám. Jenže v maličké cukrárně nebylo místo. Dva stolečky byly obsazené rodinkami s dětmi a u jednoho stolku seděl stařičký manželský pár.

Přisedla jsem si se svým čajem k nim, jelikož mi rádi nabídli volnou židli, a nervózně jsem si máčela čajový pytlík v horké vodě. Pán byl sympatický, připomínal mi mého pradědečka a neustále se na mě usmíval a na něco se mě ptal - jak by také ne, starší lidé to mají v povaze. Později se rozpovídal a ukázalo se, že jeho manželka Danuška dnes slaví 83. narozeniny, povídal o tom, že je paní těžce nemocná, má za sebou tři operace a přitom ji krmil střídavě čokoládovým a šlehačkovým dortíkem. Dával jí napít čaje a sám usrkával bílou kávu.
Nabídl mi, ať si dám s nimi také dortík, že přece nebudu držet štíhlou linii, tak jsem si nabídla jednu kremroli a nechala pána, ať se vyzpovídá, zatímco Danuška jen pokyvovala hlavou, že chce dortík.

Pán mi vyprávěl, že vzal ženu dnes ke kadeřnici, že si vždycky dávala trvalou, ale teď ji musí česat on, tak jí nechal vlasy jen obarvit. "Ale i přesto je krásná a sluší jí to," povídal, "je to prostě moje holka." Danuška jen pokyvovala hlavou a po snědení dortíku začala klimbat. Pán se smál, že si prý vždycky po jídle na chvíli schrupne, ale že jen vypadá, že nic neslyší, ona ovšem moc dobře poslouchá a potom mu v autě vyčte, jak se bavil se samými ženskými. Tak jsem se od srdce zasmála a přemýšlela, jak je to nádherné, když máte 55 let po boku jednoho člověka, který vás celý život vnímá jako krásného, nenahraditelného a milovaného, i přestože se stanete neschopným se najíst, učesat nebo obléknout.

Po tomto setkání jsem měla úplně nový pocit a pohled na Miloše. Když pro mě přijel, nenechala jsem ho říct ani slovo, jelikož on by se za zpoždění neomluvil a já mu nechtěla nic vyčítat. Popadla jsem ho kolem ramen a políbila, že překvapením nestačil ani dýchat. Hned jsem mu řekla, jak moc ho miluji, že je pro mě moc důležitý a že mě mrzí, jak se poslední dobou hádáme. Většinou jsou to hlouposti, o kterých se už nebudeme bavit, a abychom na sebe měli víc času, nastěhuji se k němu, jak před časem navrhoval.

Byl nadšený, viděl mě po dlouhé době s dobrou náladou a s úsměvem na tváři, pozval mě na večeři, zhlédli jsme krásný film v kině a večer jsme strávili spolu. Uvědomili jsme si díky mé zkušenosti, že se nechceme odcizit, ale naopak, potřebujeme se sblížit.
Příští měsíc se k němu stěhuji a doufám, že za 50 let budeme stále mít důvod oslavovat a budeme spolu jíst dortíky v cukrárnách.