Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Včera byl vyřknut rozsudek, na mé tělo mi byl namalován žlutý kříž, což značí jediné - smrt. Přijdou ti, pro něž jsem tu po celá ta léta stál, zaříznou do mého boku hlubokou jizvu a skončí můj dlouhý život.

Před sebou mám poslední noc, nechávám vítr proplouvat korunou a hrát si s listy, které rozehrávají do tmy šumivou píseň. Můj nejlepší kamarád měsíc mně přišel dát sbohem a vyprovází mě svým svitem tam, odkud není návratu. Zbývají mi jen vzpomínky.

Vzpomínám, jak jsem poprvé spatřil světlo světa, když jsem byl ještě malý. Sotva pár lístků vyrašilo z mého kmínku, už jsem musel přežít zimu, jež mnoho dnů vytvářela na mém těle mrazivé obrazce. Vzpomínám na rodinku zrzavých potvůrek, pro které jsem byl pár let domovem a dával jim pocit bezpečí. Vzpomínám, jak do stínu mých větví postavili lidé lavičku a já zaručoval pro mnohé úkryt před ohnivými slunečními paprsky. Nezapomenu ani na něžné polibky a následné tajemství dvou milenců. Mám opravdu mnoho vzpomínek...

Vzpomínky mě však neubrání, jsem bezmocný proti zlu, které mě zítra čeká. Chci křičet "Pomoc!", ale vím, že mě nikdo nevyslyší. Neumím řeč těch, co nade mnou vynesli ortel. Ač je mé tělo silné, nedokážu se sám bránit strojům, které zanechají ve mně krvavý šrám.

Noc končí a v dáli slyším hluk předznamenávající smrt. První zářez a já pláču. Čím hlouběji vniká pila do mého těla, tím více mě opouští síly. Ten majestát, jenž na tomto místě stával dlouhá léta, padá k zemi. Zem láme první větvě z koruny, nebolí to, jen mi to připadá jako věčnost. Při dopadu však zahlédnu kousek ode mě nicotnou větvičku vypínající se k nebi. Již takhle mladá a už je obalená mnoha zelenými lístky a rašícími pupeny. V tuto chvíli to pochopím, můj život skončil, aby jiný mohl začít...