Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl krásný slunečný den a já jsem si řekl, že se se svou partou kamarádů vydám na stezku odvahy na hrad Trosky. V poledne před obědem mi zazvonil telefon. Volala mi babička, abych se večer kolem šesté hodiny stavil pro trochu bábovky, co právě upekla. Babičce jsem slíbil, že přijedu, a to i přesto, že jsem byl domluven s kamarády, že půjdeme na tu stezku odvahy, na kterou jsem se těšil, a před kluky jsem se ještě vytahoval, že mě nic nevystraší.

Když se pro mě ve 2 hodiny kluci stavili, jak bylo domluveno, nasedli jsme na kola a vyrazili na hrad. Cesta byla celkem obtížná, protože jsme jeli pořád lesem do kopců. Když jsme byli asi v polovině lesa, něco se mezi stromy šustlo. Měl jsem z toho divný pocit, ale byl jsem to já, kdo pořád říkal, že to zvládne a nic ho nevystraší.

Ruda na nás čekal u hradu, chtěl, abychom se vydali do chodeb černých jako hluboká noc. Lukáš, Michal a Tomáš říkali, že tam počkají, že dovnitř raději nejdou.

Jakmile jsme s Rudou vešli do té strašné tmy, divně ve mně zamrazilo, jelikož jsem takovou tmu ještě snad neviděl. Rozsvítil jsem baterku a pomalu našlapoval po vrásčité zemi s pískem. Po zdech stékaly kapky vody a u úst se nám z dechu dělal kouř. Ruda šel první, ani nevím proč. Najednou se začaly ozývat divné vřískající skřeky a blížily se k nám víc a víc. Začal jsem se s Rudou bát a mít hrozný pocit, co se bude dít dál. Byli jsme asi uprostřed chodby a stáli jsme tam strachy jak zkamenělí. Z druhé strany se objevilo v mlze jemné světlo. Ptám se rudy: "Co to kruci je?" On mi odpověděl: "Nevím! Ale půjdeme to zjistit..." Bál jsem se, že tady opravdu straší, ale šel jsem. Když jsme se blížili k tomu světlu, srdce mi tlouklo strašně rychle. Jakmile jsme k němu konečně došli, nevybaflo na nás žádné strašidlo, ani hejkal, ale Michal, Lukáš a Tomáš!

Ptal jsem se jich, kde se tam vzali, že mě strašně vyděsili. A oni se jen smáli, že nás chtěli trochu postrašit a obešli to proto z druhé strany...
Spojili jsme se a šli společně ven, kde už byla tma.

Když jsme se ocitli venku, začal mi zvonit telefon. Volala mi babička, kde jsem, že na mě už čeká. Já jí na to jen: "Hned jsem tam, babi, trochu jsem se opozdil," což babička uznala, a tak jsem se rozloučil s kamarády a vyrazil k ní. Babička naštěstí bydlí jen kousek od hradu.

Babičce jsem pak všechno vyprávěl. Ona se smála a smála. Teď už vím, že se nemám vytahovat, dokud si to nezkusím. Těším se, až zase s kluky půjdeme na další stezku odvahy.