Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mraky poklidně plují po modré obloze a já opět myslím na tebe, protože takhle bylo i naposledy, co jsme se viděli.
Kde teď jsi? Kým teď jsi? S kým teď jsi?
Rozpadám se na kusy, ničím se. Už nevím, kdo jsem. Nemůžu dál, ne bez tebe.

Pršelo. Velké kapky dopadaly na zem a roztříštily se na miliony kousků, stejně jako moje srdce. Stála jsem na dešti a nechala kapky deště téct po mé tváři a mísit se se slzami. S roztaženýma rukama jsem se oddala čistotě přírody a na chvíli zapomněla.
Kolem mě chodili lidé, ale nikdo si mě nevšímal. Otevřela jsem oči a chvíli je pozorovala; páry s deštníkem, ze kterých mě nanovo rozbolelo srdce; děti hrající si v kalužích, které ve mně vzbudily melancholii; bezdomovci, kteří ve mně probudili strach, strach z mé budoucnosti, protože nás všechny zdobila láhev alkoholu.
Strčila jsem ruce do kapes a zamířila dál, až za město. Ani nevím proč zrovna tam; to místo bylo plné špatných vzpomínek. Na lidi, kteří už dávno nebyli v mém životě - na lidi, kteří ublížili mně, nebo já jim.

Sedla jsem si v blízkosti lesa a vytáhla z batohu láhev vína, která byla v poslední době mým jediným přítelem a společníkem. Opět mi hlavou probleskla myšlenka na bezdomovce, ale v tu chvíli mi to bylo upřímně jedno. Odšroubovala jsem uzávěr a několikrát si lokla. Víno mi zbarvilo rty na fialovo.
Kde teď jsi?
Alkohol byl záplatou na moje rozervané srdce. Taková ta ošklivá, co vám jako dítěti mamka našila na prodřené tepláky. Jenom když jsem se napila, něco jsem cítila. Jinak jsem byla otupělá a zároveň si uvědomovala bolest. Jako špatná anestezie, která vám bránila křičet o pomoc.

+++

Podzim pomalu odezníval a bolest přetrvávala. Zoufalství rozežíralo mou duši jako kyselina a hlavou se mi honily černé myšlenky jako velcí tlustí šváby. Chtěla jsem, aby podzim už zmizel, ačkoliv jsem ho milovala; až příliš mi připomínal tebe.
Pila jsem víno a velebila jsem chvíle, kdy jsem byla opilá.
Pila jsem víno a proklínala ty chvíle, kde jsem byla opilá tebou.
V jediném okamžiku jsem o tebe přišla. V jediném okamžiku jsem se ocitla sama uprostřed ničeho, sama s lahví vína, sama s rudými rty, sama.

+++

Víno, které se mnou nikdo nesdílel. Rty, které nikdo nelíbal. Oči, do nichž se nikdo nedíval.
Zaprášené vzpomínky, jež byly stále bolestivé... Stále tak ničivé.
Pořád jsem všude cítila tvé doteky, tvou hebkou kůži, tvé jizvy na mých.
Taky na mě někdy myslíš?

+++

Déšť se mísí se slzami na mé tváři, poslední známkou emocí ve mně, poslední pocit, jenž není pohřbený hluboko uvnitř mě.
Pozoruji květiny umlácené deštěm, ležící na zemi. Připadám si, jako by jen ony mi mohly rozumět.
Ztrácíme se a ničíme se v touze po zbavení se bolesti. Naše vytoužená úleva nám nakonec ublíží ještě víc, dřív, než si to stihneme uvědomit. A jen obloha pláče s námi.

+++

Prosinec. Slunce už zašlo a ulice byly osvícené pouze mdlým světlem lamp. Velké sněhové vločky tvořily téměř neprostupný závěs a těžce dopadaly na zem.
Brodila jsem se sněhem směrem pryč od mého domu, kde jsem nevnímala nic než bolest, smutek a zoufalství. Můj dům byl jako klec, jako vězení deprese.
Ztracená ve svých myšlenkách (na tebe) jsem vkročila do vozovky bez rozhlédnutí.
V jediném okamžiku se odehrálo následující:
Oslnil mě proud světla tak prudký, že jsem instinktivně zavřela oči. Ucítila jsem prudkou bolest v přední části hlavy.
Ozval se skřípot kol auta, které se řítilo proti mně. Něco mě nutilo ucuknout, ale nemohla jsem se hnout, a tak jsem stála se zavřenýma očima uprostřed silnice.
Probleskla mi hlavou myšlenka na tebe. Viděla jsem tě tak, jak jsem si tě nejradši pamatovala - jak jdeš naproti mně, a když si mě všimneš, hnědé oči se ti rozzáří...
Očekávala jsem bolest, ale žádná nepřišla. Pořád jsem tam stála, s očima zavřenýma a čekala na náraz, který měl logicky přijít po skřípění kol, ale nic se nestalo.
Uslyšela jsem zvuk otevírajících se dveří u auta a mužský hlas: "Sakra, ženská, co to děláte!? Chcete se snad zabít!"
"To nevím," odpověděla jsem popravdě a třásla se po celém těle.
Konečně jsem se odvážila otevřít oči, ale byla jsem stále příliš oslněná světly, abych viděla řidiči do tváře. Lehce jsem zavrávorala.
"Vy jste opilá?" zeptal se muž, o trochu méně naštvaně a mně se ulevilo; nejhorší pro mě bylo, když se na mě někdo zlobil. Cokoliv jiného bych snesla.
"Asi," řekla jsem váhavě a pátrala v paměti, jestli jsem ten večer vůbec pila. Ale rozhodně jsem stále byla opilá tebou.
"Odvezu vás do nemocnice." Muž nyní zněl klidně, téměř odevzdaně.
"To ne, jen tam ne!"
"A kam teď v tomhle stavu půjdete?"
Mlčela jsem.
"Máte vůbec kam jít?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Pojďte se mnou..."

+++

Už nejsem opilá. Ani alkoholem, ani tebou.
Jsem volná.
Bolest jen tak neodejde, a jsem smířená s tím, že neodejde nikdy. Ale můžeme ji zmírnit. A on ji zmírnil.
Po tom, co mě (mou vlastní chybou) málem srazil autem, mě odvezl k sobě domů a nabídl mi kávu místo vína. A celou noc jsme si místo spánku povídali; tak lehce se nám nabízela slova. O pár týdnů, měsíců později mi nabídl bezpečí místo strachu; čistou mysl místo opilství; naději místo beznaděje; lásku místo hry.
A já byla volná, volná a střízlivá.