Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo krásné slunečné odpoledne. Velké, rozzářené slunce se vesele pohupovalo po bleděmodré obloze, která byla dnes zřejmě zcela výjimečně po dlouhé době bez jediného mráčku... No dobrá, několik by se jich našlo, ale byly opravdu malinkaté, bílé a krásně nadýchané. Je skoro zázrak, že konečně po tak dlouhé zimě převzalo velení léto. Lidé už byli také z toho věčného zataženého, oblačného a přeháňkového počasí, které každý večer předpovídali, otráveni a nešťastni. A není divu, čeho je moc, toho je příliš. Ale dnes je tomu jinak, dnes vidíte jen samé veselé obličeje, do kterých vesele hrají zlaté sluneční paprsky.
Dnešní dobrá nálada naštěstí postihla i mě, a proto si cestou domů ze školy v duchu vesele pobrukuji písničku, která je právě hitem a poslední dobou často zní v rádiu. A při tom očima projíždím okolí, až najednou můj zrak zabloudí k velkému dubu a nakonec přistane na malé věcičce, jež leží v trávě pod ním. Je opravdu malá, dá se říct, že dokonce i tráva je o něco vyšší než ona. Co to vůbec je? Zmuchlaný kus barevného papíru, nebo snad nějaká zapomenuta hračka? Z dálky, ze které se dívám, to rozpoznat nemůžu, a proto jdu blíž, abych si to lépe prohlédla. Nakonec to zvednu, ale pořád nevím, co že to je.
Má to tvar obdélníku, jenž je rozdělen do tří barevných částí. Vlevo zelené, uprostřed modré a vpravo šedivé. Na jedné straně je malé žluté kolečko. "Divná to věcička!" řeknu si. "Nikdy před tím jsem nic podobného neviděla. Zajímalo by mě, k čemu vůbec slouží," zabroukám si ještě potichu pro sebe a bez váhání zatočím tím mini kolečkem doleva směrem k zelené části v domnění, že by to mělo nějak fungovat. Jenže nic. Samozřejmě že nic, jak by asi taky? Chci to položit zpátky, kdyby to náhodou někdo hledal a najednou si všimnu, že je okolí nějak jiné. "To není možné, to se mi jen zdá, určitě mi jen svitlo do očí dnes neobvyklé sluníčko!" pomyslím si a rukou si protřu oči. Ale nic se nezměnilo. Divné, jako by tu vůbec nebyla civilizace. "Snad nejsem ve středověku!?" vesele prohlásím s myšlenkou, že je to vyloučené a zahajuji hledání nějakého živáčka. Tu osudnou věcičku jsem si raději ponechala a strčila ji do největší kapsy mých kapsáčů, které mám zrovna na sobě.
"Uf, to horko mě zabije! Už je to asi hodina, co jsem se ocitla zde, a nenašla jsem nikoho, vůbec nikoho. To není možné!" naštvaně pronesu. Dá se říct, že mě ta dobrá nálada pomalu přešla. Najednou v dálce zahlédnu nějaké malé domy, zaraduji se a hned se rozeběhnu tím směrem.
Konečně dorazím k mému cíli. Je to tu opravdu podivné. Kamenitá, prašná cesta, na níž postává několik starých dřevěných vozů, zatáčí daleko mezi starými, oprýskanými, dřevěnými domy. Je tu ale nějak hlučno, všude spousta lidí. Mým prvním úmyslem je si to tu trochu prohlédnout, když už jsem tady. Kráčím si to tak touhle vískou nebo snad mini městečkem a všichni tito divní, staromódně oblečení lidé na mě zírají, jako bych spadla z jiné planety a náhodní kolemjdoucí se mi snaží vyhnout co největším obloukem. Myšlenka, že jsem se ocitla v minulosti, mi už nepřipadá tak nesmyslná jako dřív. Vlastně, mnohé by to vysvětlovalo, ale nemá to žádnou logiku. "Prosím vás, nemohl byste mi prosím říct, kde to jsem a jak se odsud dostat na autobus nebo na vlak, co jede do Prahy?" zeptala jsem se po chvilce jednoho staršího pána, jenž šel jako jeden z mála blízko mě. On však něco zamumlal pod knírkem, že mu nebylo vůbec rozumět a bral co nejrychleji nohy na ramena. "Je to čím dál víc záhadnější. Kde to vlastně jsem? Divné to město," řeknu si tiše a pokračuji v cestě.
Najednou mě zezadu někdo chytne a spoutá mi ruce, snažím se bránit, ale je to pořád silnější. Ohlédnu se a vidím několik ozbrojených mužů, kteří se mě snaží spoutat. Snažím se jim vše vysvětlit, ale oni jako by mě neslyšeli a zavádějí mě do nějaké budovy. Vždyť to vypadá jako cela! "Proč mě zavíráte? Vždyť jsem nic neprovedla! Nevím, kde to jsem, ale rozhodně se chci z tohoto města dostat pryč! Prosím, pomozte mi!" pokouším se jim vše vysvětlit. Jenže oni na mě začnou křičet nějakou sice podobnou, ale nesmyslnou řečí. Zavřeli mě, a odešli pryč.
Sedla jsem si ke zdi a promítám si znovu vše v hlavě. Vše, co se odehrálo a řešení jak se odsud dostat pryč.
Brzy po ránu poznávám obličeje strážníků, kteří mě pravděpodobně přišli vzbudit. "Ach jo, a já doufala, že to byla jen ošklivá noční můra a že ráno vše skončí!" zklamaně pronesu v duchu. Něco mi říkají. Snad abych šla. "To není možné, oni mě chtějí propustit," tahle myšlenka mě zcela nadchne.
"Kam mě to pořád vedou, proč už mě konečně nepustí?" vrtá mi stále hlavou. Lidí kolem přibývá stále víc a dělají shluk na náměstí, na které míří i můj průvod. Pomalu mě provedou davem lidí a dále pokračují k velké kupě dříví. Po několika minutách stojím na samotném vrcholku kupy přivázaná k velké, tlusté kládě. "Oni to dříví zapalují!" probleskne mi hlavou, když vidím, jak jeden ze strážníků se snaží podpálit dříví u kraje. Oni si asi myslí, že jsem nějaká čarodějnice a pravděpodobně mě chtějí upálit. "To nemůžete! Chci pryč! Je tu někdo, kdo mi pomůže? Pomoc! Prosím!" zpanikařím a snažím se zachránit, ale všichni přítomní jen stojí opodál a dívají se.
Najednou si ale vzpomenu. Šáhnu a zalovím v mé největší kapse a vyndám onu malou záhadnou věcičku, jež mě sem dostala. Teprve teď mi vše dojde. Točila jsem do leva a tím jsem se dostala do minulosti a teď musím točit doprava, abych se vrátila. Že mě to nenapadlo dřív! "Au," ten oheň mě už začíná pálit, musím si pospíšit. Pomalu otáčím kolečkem doprava. Mám mžitky před očima. Co se to děje? To je přece ten veliký dub, u kterého jsem našla tu věc. Ta už tu ale není. Je pořád krásně, slunce vesele svití a lidé jsou úplně stejní jako před tím. Musím rychle domů...