Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl krásný večer a k tomu ještě pátek, a tak jsem si řekl, že si zajdu na dobré víno někam do vinárny. Jenže po celém městě měly všechny vinárny zavřeno, až na jeho úplném okraji jsem objevil jednu otevřenou.

Ztichlá, opuštěná vinárna s pianinem v rohu a dvěma notovými pultíky neskýtala utěšený pohled. Vzduch byl nasycen pachy minutových jídel, zbytky parfémů i cigaretového dýmu. Drobné stolky s pokapanými ubrusy zdobily porůznu rozházené židle. V rohu pod barem seděl jediný muž, jehož mohutná záda a lokty překrývaly takřka polovinu desky stolu. Hlavu měl mírně schýlenou nad ubrus. V levé ruce mu netečně odpočívala vyhaslá cigareta. Prsty pravé ruky hladily nožku vinné sklenice, zbytek tekutiny na jejím dně se nehýbal.

Barman uklízel špinavé nádobí z lesklé plochy pultu. Sem tam zabloudily jeho oči k opuštěnému hostu, pak na ciferník hodinek, patrně brzy také zavře krám. Nakonec konečně pohlédl ke dveřím, kde jsem stál já. Nenáročným hlasem zvolal: "Sedněte si tamhle pod ten plakát, tam vzadu, za moment jsem u vás."
Přikývl jsem a namířil si to k určenému místu.

V ten moment, když jsem si zrovna sedl, ozval se muž v rohu: "Byla by tam pro mne ještě kapka?"
Barman si povzdechl, ale nic jiného mu nezbývalo, musel svému hostu vyhovět. Já si zatím vzal noviny, co ležely na stole a příštích pár minut jsem si je pečlivě pročítal.
Barman přistoupil k muži, jenž neomaleně popadl svou objednávku, sklenici vína, a až poté zamířil ke mně. Život barmana je těžký i hrozně stereotypní. Co jiného si člověk může ve vinárně dát? Samozřejmě jsem si objednal víno.
Když se barman vracel s mojí objednávkou k baru, vběhl do vinárny náhle muž v černém. Nebyl jsem s to nic učinit, i když jsem něco tušil, prostě jsem si četl noviny a o okolí se nestaral.

"Potřebuji prachy! Dej mi je!" zvolal ten muž na barmana stojící ho již za pultem.
Nechtěl jsem dát oči pryč z novin, aby si mě nevšiml, díval jsem se stále na jeden článek, jako na potvoru byl o statistice krádeží v ČR.
Muž v rohu pod stolem patrně vytáčel telefonní číslo, slyšel jsem totiž klikání. Toho si také všiml zloděj. Podíval se na něj a zařval: "Co to jako má být!?"
Znenadání jsem zaslechl velkou ránu. Ne, nebyl to výstřel, to tlustší muž omdlel strachy. Pád jeho mohutné postavy na zem by se dal lehce přirovnat k sesunutí King Konga.
Zločinec popošel ke dveřím, otevřel je a začal kvapem utíkat. Čím dále byl, tím méně jsem slyšel klapot jeho podrážek, dopadajících na betonový chodník.

Konečně jsem se podíval po místnosti. Na zemi ležela tlustá postava s mobilem rozpadlým na dvě půlky vedle sebe, za pultem stál jako socha barman, díval se do prázdna a já se klepal strachem jako ratlík. Když jsme se pak vzpamatovali, zavolali jsme policii.
Do půlhodiny se na místě objevil detektiv jako z románu - dlouhý plášť, luxusní klobouk a v puse malou dýmku, jakou míval Sherlock Holmes.

Vyslechli nás, muže na zemi museli polít několikrát studenou vodou, aby se probral. Po výslechu jsem mohl odejít, barman ještě musel podepsat pár formulářů a náš "hrdina" tu ještě také zůstal, patrně se bude chtít zeptat, jestli za rozbitý mobil dostane nějaké peníze.

Když jsem šel ranními ulicemi domů, vše jsem si uvědomoval, pachatele jsem nikdy nepoznal a od té doby jsem už ani neviděl toho barmana. Svědek je vlastně jen užitečný kvůli výpovědi, pak už ho úřady neinformují a dělají, jako kdyby to šlo celé mimo něj, leč to se mýlí, z tohoto traumatu se budu dlouho vzpamatovávat. Do vždy si budu říkat, že jsem byl svědkem krádeže!