Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Venku byla strašná zima, vůbec jsem nechápal, jak může být tak špatné počasí, když je půlka července. Venku už byla dávno tma, a měsíc v úplňku nebylo za temnými mraky ani vidět. Měl jsem hlad, ale bál jsem se jít po velkém potemnělém domě až dolů do kuchyně, kde bych si vzal třeba jen malinkatý perníček. Do postele jsem vplul se smíšenými pocity hladu, a stísněnosti.
V hluboké neklidné noci se zvedl vítr a zapříčinil tak divoký rej spadaných okvětních lístků růží v zahradě. Probudil jsem se. Kdesi v prvním patře se ozývalo vytrvalé ťukání na okno. Trochu jsem se zachvěl. Ve vyhřátém pokoji bylo příjemně, ale stačilo abych se podíval ven do zahrady skrze mokré okno, a udělala se mi pěkná zima. Vážně mi nejde mi na mysl, že je takové chladno uprostřed července. Pomalu přestávalo pršet. Šel jsem otevřít okno, aby se do pokoje dostalo trochu čerstvého vzduchu, když jsem uslyšel tichý šepot pronikající pootevřenými dveřmi odněkud z horních pater. Zvědavě jsem bez bot vyběhl na chodbu. Samozřejmě nikde nikdo. Byl to docela podivný pocit. Vztáhl jsem ruku na kliku pokoje, kde spal Petr, ale zaslechl jsem šepot a následné vrzání schodů vedoucích na půdu! Přemohla mě úzkost, vzápětí však zvítězila moje zvědavost. Vystoupal jsem staré dřevěné schody bez jediného vrznutí a ocitl jsem se v temném prostoru před půdou. Bezva, jsem blázen. Ty hrůzostrašné příběhy, které jsme si s Petrem vyprávěli před večeří mě fakticky poznamenaly. Otočil jsem se na patě, ale koutkem oka jsem zahlédl nějaký pohyb. Chladem mi vyskočila husí kůže, anebo strachem? V tom okamžiku jsem spatřil něco divného - nebo spíš strašného. Nebyl jsem schopný ani něco říct. V absolutní tmě a zmatku jsem pouze zůstal stát na místě.
V mžiku jsem se probudil. Kdesi v prvním patře se ozývalo vytrvalé ťukání na okno. Stejně jako v mém snu jsem se zachvěl. V pokoji byla zima, a okno bylo ještě pořád otevřené...tak nevím, co všechno byl jen sen. Otevřeným oknem vnikal do místnosti zlobivý vítr pohrávající si se záclonou. Takové chladno uprostřed července! Zavřel jsem okno, když jsem uslyšel tichý šepot pronikající pootevřenými dveřmi. Zvědavě jsem bez bot vyšel na chodbu. Samozřejmě nikde nikdo - jako ve snu. Znovu jsem zaslechl šepot a následné vrzání schodů vedoucích...na půdu! Vzpomněl jsem si na ten sen. Legraci si ze mne nikdo dělat nebude. Vystoupal jsem staré schody bez jediného zakopnutí a ocitl jsem se v temném prostoru. Opravdu, jsem blázen, co tady vůbec dělám??? Svým snům jsem opravdu nikdy nevěřil, ale? Vždyť je to opravdu jako ve snu! Ani na pověru, že když se někde spí poprvé, tak se splní sen, co se nám zdál nevěřím - pravda je, že jsem tu ale spal poprvé. Otočil jsem se zase zpátky ke schodišti, ale koutkem oka jsem zahlédl nějaký pohyb. Opět jsem dostal strach! A v tom okamžiku jsem zase něco uviděl, jako v tom snu! Majestátně se vznášela v jakémsi kouři jako z rakety otočená ke mně bokem. Jen jsem byl schopný si uvědomit, že už jsem ji někde viděl.
Šaty z pradávných dob jí halily útlé tělo. Pamatuji si je do nejmenšího detailu. Kdo by si nepamatoval šedé šaty jednoduchého, střízlivého střihu, bez zbytečných ozdob, u krku přísně upnuté? Jedinou vyjímkou byly její rukavičky na rukou, v nichž třímala malou knížku. Skutečně byla zabrána do čtení? Nevím, ale krvavý obličej měla sklopený ke knížce.
Pomalu jsem se nadechl. Výdech jsem v sobě zadusil. Stál jsem tam několik dlouhých vteřin, nebo minut, ani nevím. Z mé nepřítomnosti mě zburcoval povzdech a následné zaklapnutí té knihy, kterou držela neznámá v rukou. Čekal jsem, co se bude dít. Zkrátka jsem se nemohl hnout z místa. Najednou zvedla hlavu, její zohavený obličej vypadal jako po mumifikaci.
Dívka se dívala soustředěně před sebe, nedívala se nikam jinam, než na prázdnou, temnou zeď. Předklonila se, snad aby lépe prohlédla tou nekonečnou temnotou někam do dob, kdy žila, do jiného světa tam na druhé straně.
Když vtom se z té stěny vynořily čísi ruce. Bílá mlha se rozplynula a vše začal obestírat černý mrak. Protáhlá, znetvořená tvář a ty dlouhé černé spáry chytly dívku (dá-li se to tak vůbec říci), jež se začala zuřivě bránit. Knížka jí vypadla z ruky a zůstala ležet na podlaze. Ruce dívku zvedly a uložily ji na jakousi rakev, která se mezi tím také objevila. Domem se začaly ozývat ony podivné zvuky, dosti podobné velmi tichému traktoru, které vám nedají v noci spát a stávají se vaší noční můrou. Za těchto zvuků a se zoufalým výkřikem zmizela neznámá i s rakví v té zpropadené stěně, jež ji pohltila, jen to vrzlo. V rukou jsem křečovitě svíral onu knížku, do níž jsem se neodvážil nahlédnout. Celý dům zahalila mně známá mlha. Vrávoravě jsem seběhl po schodech a vrazil do pokoje. Vůbec netuším, jak je možné, že jsem brzy usnul. Po tom všem! Vůbec netuším, jak je možné, že jsem brzy usnul. Po tom všem!
Ráno, když jsem se probudil, jsem si nejprve myslel, že se mi zdál prapodivný sen, že se protentokrát vytasím s báječnou historkou já a převálcuji tak Petrovo neustále dobré a neúnavné historky, místo toho jsem zbledl. Vedle polštáře ležela ta kniha. Byl to nějaký scénář k filmu Sex ve městě, jehož autorka zemřela světu neznámou smrtí. I nyní ráno jsem se otřásal představou, že to byla právě ona, kdo byl uložen do rakve. Nikdy jsem tu scénáristku neviděl, takže jsem si jistý být nemohl ani náhodou. Listy ve scénáři ní byly značně opotřebované z častého čtení.
Ještě několik hodin jsem to ráno nosil v hlavě, ale potom jsem uviděl dnešní noviny, bylo v nich napsáno, že se včera stala vražda s motivem rasismu nedaleko odsud. Dívka na fotce, která byla údajně zavražděna, vypovídala za vše! Byla docela naprosto dokonale podobná té, co jsem v noci viděl. Sice vypadala dívka na fotce spíš jako popelka, ale podle obličeje jsem ji poznal určitě. Zůstalo mi sice záhadou, proč měla v ruce ten scénář, ale aspoň jsem se dozvěděl, kdo to byl. Nakonec jsem se rozhodl, že to Petrovi neřeknu, ale zážitek mám asi až nadosmrti. A pak že nejsou duchové!