Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Opět jsem u babičky. Tato zajímavá bytost, kterou mám strašlivě ráda, mě často inspirovala v mých úzkých chvílích... Návštěvy mojí pramáti jsou celkem zajímavé, tedy alespoň někdy, ovšem ne vždy pro mě. Tentokrát nastala varianta druhá. Sedím ve starém křesle, a tiše pozoruji bělošedé zdi. Najednou v sobě zaregistruji zvláštní pocit. Všechen vzduch kolem mě měl nezvyklý nádech... A vlastně vůbec, celá návštěva je nějak podivná. Sklesle se dívám na mámu, jak zaujatě poslouchá pocitové příběhy uplynulého týdne té známé staré tváře. Odsunu svůj pohled zpět na nehezké stěny, zaměřím se na vanoucí vánek a zas na mě přichází pátrací nálada. Stává se to vždy, když jsem ve starém záhadném prostředí, což bezpochyby u babičky je. Pokaždé mě lákají ty staré, velké a na pohled rozvrzané dveře, které jsem nikdy neviděla otevřené. Zamčená vrata mají svůj starodávný otřískaný klíč pověšený na zdi vedle nad skříní. Vždy přemýšlím, co za tajemství ukrývají, ale vše si můžu jen domýšlet... Avšak dnes...dnes už nebudu dál spekulovat, dnes to udělám...

Ano. Po závažném rozhodnutí zkontroluji pozice mámy i její matičky. Z ohlušujícího smíchu a drkotajícího hlasu babičky, který se valí již z uzavřené místnosti, jsem si stoprocentně jistá, že při své misi nebudu rušena. Ujištěná sama sebou se tedy vydávám nad už zmíněnou skříň a s velkou námahou se snažím sundat zlatočerný klíč. Po zdolání první překážky se s napětím přiblížím k onomu místu.
Tisknu ucho co nejblíže ke dveřím a poslouchám, jestli za nimi nikdo není. Skoro minutu nedýchám, abych zaslechla i ten sebemenší zvuk. Ale je to v pořádku. Poslouchám jen zběsilý tlukot svého srdce. Na chvilku jsem si uvědomila, že straším sama sebe... Vsunu tedy klíč a v tu chvíli už ani nevnímám hlasy mého příbuzenstva ze sousedního pokoje. Jako by se na několik vteřin zastavil čas. Trvalo to celou věčnost. Cítím, jak klíč krásně pasuje do zámku a zároveň slyším při otáčení, jak se zámek pomalu odemyká...

A je to tu. Tenkou škvírou nahlédnu a celá chvějící a nervózní postupně otevírám dveře víc a víc dokořán. Ještě naposledy se ohlédnu, abych se ujistila, že opravdu nejsem rušena a v ten moment nevědomky sama sebe doslova vběhnu a zavřu dveře. Ovšem už opatrněji se zastavuji, protože si uvědomuji, co jsem vlastně provedla... Opět se mi rozbuší srdce, zrychlí dech a zalije mne studeny pot po celém těle. Snažím se nedýchat a asi minutu stojím na jednom místě, snad v domnění, že jsem neviditelná. Po zklidnění se vracím k sobě a schopna reakce se rozhlížím po místnosti. Podrobně sleduji a zkoumám očima i ty nejtemnější kousky pokoje, ve kterém se nacházím. Šero za oknem podtrhává tmavost a trochu strašidelnost místa. Po chvilce už mám zrak upřený pouze na jediný předmět, jenž je dominantou v jinak nezaplněném prostředí. Míním tím obloukové, vysoké a zaprášené zrcadlo... Po dlouhém přemýšlení se tedy vydám směrem k němu. Zpocená chodidla se mi doslova lepí k podrážkám boty a jen těžko skrývám sama před sebou, nebo možná před spatřenou tajemnou krásou, rozrušení. V momentě jedné sekundy se dominanta rozzáří jasnou zlatavou barvou a pocitem, který šíří v okolí štěstí, klid a mír...

"Šáry! Kde jsi? Jdeme, babička se potřebuje ještě umýt a je unavená, necítí se dobře, tak si půjde lehnout..."
Zbavena všech pocitů a udivená z té krásy, kterou jsem zahlédla v posledním okamžiku, se přemístím ke křeslu, postupně zavřu, zamknu a vrátím klíč na své místo. Pomalu odcházíme a babička mě obejme, usměje se a promluví: "Měj se krásně, mám tě ráda." Usměji se a odpovím jí: "Já tebe taky..."

Celá rozlámaná a rozespalá s hrůzou zjistím, že je půl osmé...zase jsem zaspala. Naši už jsou určitě pryč. V duchu uvažuji: 'Taky mně mohli vzbudit...' Pomalinku vstávám a přemýšlím o snu. Jdu do koupelny, zaslechnu z obýváku známé hlasy. Ještě stále nepřítomně a rozespale pokračuji vykonat svou potřebu. Vcházím zpět do pokoje, ale ve dveřích udiveně vidím mamku s tátou... "Co tady děláte? Jak to že nejste v práci?" zeptám se.
"Víš, pojď si sednout do pokoje. Musíme ti něco říct a nechtěli jsme tě kvůli tomu budit..." prohlásí táta pokleslým hlasem a já znejistím, co se děje.
Sednu si na postel a poslouchám. Mamka mě obejme a povídá. "Dneska ráno mi volali z nemocnice. Babička umřela... Byla nemocná a slabá." Koukám zaraženě do zdi a pomalu mi stékají slzy po tváři...a zároveň i přes to prázdno v hlavě vzpomínám na dnešní sen.

Ať už to bylo znamení, nebo jen pohlazení, připomnělo mi to chvíle a pocity v babiččině prostředí a její přítomnosti.
Uvědomila jsem si, jak mi tohle všechno bude chybět...