Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedím na sedačce ve svém domě a píšu tenhle spis. Možná, až tenhle papír někdo najde, tak se dozví více o punských válkách.

...

Nejdříve bych se měl asi představit. Jmenuji se Cornelius a jsem syn sestry manželky velitele římské armády Publia Cornelia Scipia. Většina lidí o mě vůbec nic neví. Byl jsem jen jedním z mnoha dalších mužů, kteří bojovali ve druhé punské válce.

Když jsem byl malý, nikdy jsem nechápal význam válek. Proč musí přijít o život tisíce lidí jen proto, aby si panovník o trochu zvětšil území. Teď, když už jsem starší, jsem to konečně pochopil. Boj je nezbytný pro přežití. Kdo chce žít, musí bojovat. A kdo se vzdá nebo prohraje, nemá šanci zůstat naživu.

Když v roce 221 př.n.l. začal punský vojevůdce Hannibal dobývat Hispánii, byl jsem ještě mladý na to, abych bojoval, a všechno, co jsem o válce věděl, bylo od mého táty. Vždy když se vrátil z válečné výpravy, vyprávěl mi o tom, kde bojoval a jak jsou na tom soupeři. Přál jsem si být jako on. Byl tak statečný.

Roku 220 př.n.l. oblehl Hannibal město římských spojenců Saguntum. Brutálně ho zničil a ty, co přežili, dal do otroctví. Otec mi vyprávěl, že Římané poslali Kartágu ultimátum o vydání Hannibala. Kartágo odmítlo a teprve tehdy začala ta pravá válka.

Někdy v roce 218 př.n.l. se vydal Hannibal s celou armádou přes Alpy do Říma. Nikoho by nenapadlo, že zvolí zrovna tuhle cestu.
Římané začali něco tušit a vydali se na sever k Alpám. Roku 217 př.n.l. se střetli v bitvě u Trasimenského jezera. Řím prohrál. Tuhle bitvu mi už nevyprávěl můj otec. Ten v bitvě zahynul. Jeden z jeho blízkých přátel, který přežil, nám přišel tuhle zprávu sdělit. V té době jsem přísahal, že svého otce pomstím.
Poté války na několik let ustaly. Později jsem se dozvěděl, že za to mohla Rada starších v Kartágu, která odmítla Hannibalovi poslat posily z Hispánie. Nechápu, jak o věcech může rozhodovat někdo, kdo tomu vůbec nerozumí.
Řím mezitím zesílil a novým velitel vojska se stal Publius Scipio. Když nabíral do armády nové vojáky, neváhal jsem a okamžitě se přihlásil. Byl jsem připraven pomstít svého otce.

Scipio vymyslel novou taktiku a rozhodl se, že se Římané pokusí o to, co se Kartágincům nepovedlo. Potáhnou rovnou na hlavní město - Nové Kartágo. Město bylo obleženo a do základů vypáleno.
Později se Římané rozhodli dobýt i severoafrické Kartágo. Nevěřil jsem, že se nám to povede.
V roce 202 př.n.l. proběhla vítězná bitva u Zamy. Publius Scipio zvítězil nad Hannibalem.
Hannibal během bitvy nasedl na koně a ujel. Jen díky tomu se zachránil. Římané by ho jinak zajali a jako válečnou kořist přivedli do Říma.

Roku 201 př.n.l. byla uzavřena mírová smlouva mezi Kartáginci a Římem. V té chvíli jsem byl rád, že jsem na vítězné straně. Nechtěl bych být mezi poraženými, kterým Římané kladli tvrdé mírové podmínky.

...

Takhle jsem se dostal až sem. Stal se ze mě šedesátiletý, zahořklý muž, jenž leží sám opuštěný ve svém vlastním domě.
Během poslední bitvy jsem přišel o nohu. Měl jsem jí tolik poškozenou, že nezbylo nic jiného, než mi ji amputovat. Nebyl jsem už ani schopný se normálně pohybovat. Naštěstí mi pomáhala moje pomocnice.
Často jsem na ní poznal, že by chtěla být i něco víc než jenom moje osobní služka. Kvůli mojí orientaci to ale bohužel nešlo. Proto jsem se na ni vždy jenom usmál, ona se začervenala a odešla dělat svou práci.
Přál jsem jí, aby si našla někoho lepšího, než mrzáka jako já. Ale o jejím životě rozhodne jenom čas. Stejně jako rozhodl o mně. Mně už zbývalo jenom pár týdnů života...