Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Chtěla bych vám vyprávět, co se mi stalo. Tenhle den nebyl kupodivu zrovna ani pátek třináctého, ale mám pocit, že byl mnohem, mnohem horší.
Psalo se úterý dvacátého osmého března - to vím přesně - a jsem si jistá, že na tento den nikdy nezapomenu!
Ten den s velkým "D" začal jako každý jiný...

Ach jo, už zase musím vstávat! Budík zvoní jako zblázněný a já pomalu otvírám oči. Po chvíli si uvědomuji, že jsem zase zaspala. Oblékám si ponožky, zároveň si přes hlavu přetahuji svetr a ledabyle oblečená a s kabátem v ruce a taškou přes jedno rameno utíkám na nádraží. Probíhám uličkami k nádraží, troufám si říct že dokonce neobvykle rychle. Už jsem skoro na nádraží a v tu chvíli slyším, jak průvodčí píská a vlak odjíždí. Sakra, nadávám, když celá rudá a udýchaná doběhnu na nádraží. Starý, vysloužilý výpravčí s prošedivělými vlasy a mohutným plnovousem se na mě pobaveně dívá a povídá mi: "Tak to prostě chodí." Mám sto chutí se rozbrečet, kručí mi v břiše a navíc zase přijdu pozdě do školy!

Je dvacet minut po začátku hodiny, když vcházím do třídy. Jakmile otevřu dveře a spatřím třídu skloněnou nad testem, úplně ve mně zatrne. Do háje! My dneska píšeme test. Asi vás vůbec nepřekvapí fakt, že látku vůbec neumím, ani jsem se na to nepodívala. Hodinový test musím stihnout za dvacet pět minut.

Po hodině si mě třídní zve do kabinetu. Čekám přede dveřmi a v duchu přemýšlím, co po mně může chtít. Otevřou se dveře a naše třídní mě zve dál. Jsem nervózní. Třídní na mne začne mluvit vlídným tónem: "Je mi to líto, ale musím ti dát ředitelskou důtku za pozdní příchody. Za poslední měsíc jich máš patnáct, to už prostě nemůžu přehlížet." Skloním hlavu a hlasitě vzdychnu. Třídní se usměje a povídá: "Tak to prostě chodí."

Celý den stojí zanic. Vůbec se mi nedaří a moji náladu nezlepší ani oběd, jenž je mou oblíbenou částí dne. Abych se přiznala, jídlo mi chutná a taky podle toho trochu vypadám. Jenže dneska je lečo, jestli něco opravdu nenávidím, tak je to právě ono. I když z oběda sním jen polévku, mám na spěch. Musím stihnout vlak. Abych si zkrátila cestu k nádraží, beru to zkratkou. Ta vede takovým prudším kopcem, za normálního počasí je to bezproblémová cesta, ale nějak jsem zapomněla na fakt, že teď dva dny pršelo. Škrábu se do kopce, už jsem skoro nahoře a v tu chvíli mi podjela noha a já sjíždím po břiše až úplně dolů. Proti kopci sedí na lavičce nějací kluci. Smějí se na celé kolo. Je mi hrozně trapně. Jsem celá od bláta a ještě tenhle trapas. Celý můj tragickokomický výstup zakončí starší paní, která zde venčí pejska. Je shrbená a řádně prošedivěla, pes jí popobíhá u nohy. Když ke mně přijde, zvedne hlavu, podívá se na mně a povídá: "Tak to prostě chodí, děvenko."
Tahle věta se dnes opakuje nějak často, začínám na ni být alergická, začíná mě vytáčet! Nevím, co jsem komu udělala, ale tenhle den mi byl čert dlužen...

Konečně sedím ve vlaku. Je tady sucho, a když opomenu brek nějakého dítěte, tak i klid. Bohužel se mnou sedí ve vlaku i bezdomovec, děsivě zapáchá. Chce se mi zvracet. Trpím celou cestu. Konečně jsme na zastávce. Jdu pomalu uličkami až domů. Otvírám branku a vcházím na zahradu. Kupodivu mě nevítá Azorek, náš sedmiletý labrador. Pustila jsem to z hlavy, no co, třeba spí. Sedla jsem si s tabulkou čokolády k učení. Bylo ho až nad hlavu. Vše ještě zhoršovala skutečnost, že jsme zítra měli pást test z matematiky. Všechny ty mocniny, odmocniny, absolutní hodnoty a čísla s písmeny už mi lezly krkem, ale učit jsem se musela.

Asi kolem páté přišli naši. Už když přišli, připadali mi takoví skleslí, smutní, jako kdyby něco tajili. U večeře mi řekli, že Azorek umřel. Měla jsem slzy na krajíčku. Azorek byl jako můj nejlepší kamarád, někdo, kdo mi nikdy neříkal, že jsem tlustá a tak. Měla jsem ho ráda, a teď tohle. To mi dneska ještě scházelo. Táta, který chtěl situaci odlehčit, řekl: "Tak to prostě chodí." A máma ještě dodala: "Všichni tam jednou musíme."
Ani jsem nedojedla a šla ven. Potřebovala jsem si provětrat hlavu, být chvíli sama. Šla jsem svojí obvyklou cestou, kudy chodíme, tedy vlastně kudy jsme chodili s Azorkem. Pořád mi nějak nedochází, že už tu není.
Po cestě jsem potkala Adélu, moji nejlepší kamarádku. Řekla jsem jí, co se dneska stalo, jak jsem zaspala, ujel mi vlak, pokazila další test, dostala ředitelskou důtku, spadla do bahna, řekla jsem jí i o Azorkovi. V tu chvíli jsem to ale nevydržela a rozbrečela se. Adéla mě začala utěšovat, že se všechno v dobré obrátí, že to přejde. Sama ale nemohla ani tušit, co provedla, když použila jednu větu. Onu zpropadenou větu: "Tak to prostě chodí..."