Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vždy, když se mě někdo zeptá na adrenalinové zážitky, hned se mi vybaví desítky zážitků. Nikdy se nemůžu rozhodnout, jaký si vlastně vyberu, abych o něm mohl vyprávět.
Mezi moje nejoblíbenější adrenalinové zážitky patří výšlap za bouře na jeden z nejvyšších místních kopců nebo výlet na kole, který jsme si s kamarády omylem prodloužili o 40 kilometrů. Nakonec ale stejně vždy vyprávím o jízdě na lyžích za motorkou.

Minulou zimu, když bylo zrovna nasněženo, neměli jsme s kamarády co dělat. Jen jsme posedávali v dílně, povídali si, hráli karty a všelijak se snažili zabít nudu.
Najednou jeden z kamarádů nadhodil: "Kluci, nechcete si jít zalyžovat?"
Všichni se na něj jen udiveně otočili a sborově prohlásili: "Však tady nemáme žádné kopce!"
On se ale jen pousmál a klidně řekl: "My kopce nepotřebujeme, stačí nám zasněžená louka, lano a motorka jednoho z nás..."

Zasvětil nás všechny do svého plánu. Po prodiskutování se všem jeho nápad líbil. Dohodli jsme se, že se odpoledne sejdeme na jedné ze zasněžených luk.

Jakmile všichni dorazili, začali jsme se připravovat k jízdě. Pořádně jsem upevnil lano k motorce, za které se měl lyžař držet. Troufale jsem se odvážil vyjet na lyžích jako první.
Jeden z kamarádů osedlal motorku a okřikl mě: "Můžeme jet?"
Zhluboka jsem se nadechl a bez váhání řekl: "Jedeme!"

Na první pokus se mi podařilo ujet asi jen deset metrů, ale postupně jsem se zlepšoval. Navzájem jsme se s kamarády prostřídali, aby si to každý mohl vyzkoušet.
Když znovu přišla řada na mě, už jsem měl v sebe velkou důvěru, a tak jsem křikl po kamarádovi, co zrovna řídil: "Přidej trochu!"
Ten mě vzal za slovo a po pár metrech se pořádně rozjel. Vůbec nic jsem neviděl přes sníh, který odlétal od zadního kola rovnou do mého obličeje.

Pomalu se začal blížit konec louky, na které jsme zrovna jeli. Začal jsem křičet po kamarádovi, aby zpomalil, jenže přes zvuk motoru mě neslyšel a začal zatáčet. Ale jelikož bylo lano moc dlouhé, zatáčku jsem už nevybral. Rychle jsem se pustil lana, avšak již bylo pozdě. Zaletěl jsem do lesíku, který se nacházel na okraji louky. To byla poslední věc, kterou jsem si pamatoval.

Po nějaké chvíli jsem se probral, celý od sněhu, obklopen kamarády, jež se strachovali, zda jsem v pořádku. Když zjistili, že mi nic není, chtěli si taky zkusit rychlou jízdu.

Všichni si ten den neskutečně užili a nikomu se nic naštěstí nestalo, kromě pár modřin a škrábanců. Škoda že sníh brzo roztál a nezajezdili jsme si víc. Už se nemůžeme dočkat příští zimy!